„Stejně jako v předchozím díle autor ukazuje, že i hašteřiví sousedé či podezřelí podivíni mají bohatý vnitřní život a spoustu nemilých zkušeností, které z nich udělaly osoby, jakými se jeví být. Díky tomu jeho příběh vybízí k toleranci, pochopení i otevřenosti skrze hravost, fantazii a humor,“ uvedla Šárka Nováková, redaktorka vydavatelství OneHotBook.
Četby se zhostila Valérie Zawadská, ostřílená dabérka a vypravěčka disponující charakteristickým charismatickým hlasovým projevem. „Byl jsem rád, že jsme se na četbě domluvili s Valérií, protože tahle knížka má jedno velké úskalí. Předchozí Muž jménem Ove byl totiž celkem jednoznačně postavený. Zatímco tady je spousta různých fokusů, které ústí ve velký humanitní postulát v mikrosvětě jednoho činžáku. Vzhledem ke konceptu to však nemůže vyprávět malá holčička, i když tu hraje hlavní úlohu – takže to musí být babička. A obě dvě roviny je třeba ohlídat, což se Valérii dobře daří, aniž by ztratila potřebné tempo a barvitost jednotlivých figur,“ vysvětluje režisér audioknihy Babička pozdravuje a omlouvá se (i předešlého Muže jménem Ove) Michal Bureš.
Každý sedmiletý dítě si zaslouží superhrdiny. Přesně tak to říká babička, která je ve svých osmasedmdesáti letech schopná vloupat do ZOO, strašit sousedku sněhulákem, vzpírat se zatčení nebo vítat Jehovisty v rozhaleném županu… Umí také vytvořit ten nejúžasnější pohádkový svět a své vnučce Else přichystá nezapomenutelné dobrodružství. V téhle honbě za pokladem je třeba doručit několik vzkazů s omluvou a zejména zjistit, že nic není takové, jaké se to na první pohled zdá být. Nejbližší sousedství, které působí jako důvěrně známé, je ve skutečnosti kouzelnou říší, jíž je nutno zachránit… „Líbí se mi to ohromně a neskutečně. Plakala jsem miliónkrát, protože je to tak dojemné, tak citově zabarvené, tak úžasně napsané, že… jsem chtěla být ta malá holčička. Je to nesdělitelný pocit a opravdu nádherný text,“ prohlásila o příběhu jeho vypravěčka Valérie Zawadská. A dodává: „Chtěla bych být takovou babičkou!“
Jak se herečce podařilo tou malou holčičkou a zároveň i její babičkou opravdu stát? „Jeden můj kolega vždycky v divadle říkával: ‘Citem – máš-li. Hraj tak divadlo, funguj tak na jevišti, prostě existuj.‘ Tohle vyjádření se mi hrozně líbí, protože jinak k tomu ani přistupovat nelze. Není to tak, že bychom si s režisérem vymýšleli a nějak to složitě barvili: teď mluví holčička, teď mluví Britt-Marie nebo někdo další. Ten projev je trošku utlumen, ale stejně se člověk po té dlouhé a náročné přípravě do těch postav nějak ponoří. Protože ví, že Britt-Marie má spíš uštěpačnou polohu hlasu, maminka je hrozně milá, babička je osobitá… Ovšem pak je potřeba hovořit také za Alfa, nebo Vlčí srdce, nebo tu za chudinku paní ‘černou sukni‘.“ Zmíněná příprava je pro Valérii Zawadskou záležitostí osobních preferencí, potřeb i přístupu, který se u každého interpreta výrazně liší. „Vzpomínám si, když jsem před lety začínala v Českém rozhlasu, měla jsem to štěstí, že jsem seděla ve studiu a natáčela vedle barda – Pepíka Somra. Tak jsem mu koukla do textu a on tam měl všelijaké kličky a čárky. Úplně jsem se lekla, že takhle důkladně já připravená nejsem. Nebo Alfréd Strejček, ten byl v tomhle úplně dokonalý. Vůbec jsem nechápala, jak se v tom počmáraném papíru může vyznat. Až mi došlo, že každý máme nějaký vlastní přístup, každý herec se připravuje jinak. Třeba já si jen občas dělám nějaké spojovací čárečky, vykřičníky, uvozovky a podobně. Ale většinou moje příprava spočívá v tom, že čtu: znovu a znovu a znovu a znovu. Maximálně si po straně poznamenám pocit, jaký zrovna v dané pasáži vnímám,“ prozrazuje narátorka. A doplňuje: „Než jsme začali točit, tak jsem tenhle román přečetla třikrát. A ještě si to každé dopoledne před odpoledním natáčením připomínám dalším čtením.“
