Nejrozsáhlejší část díla Antona Pavloviče Čechova tvoří povídky. Napsal jich na pět set. Ne všechny jsou stejně slavné jako jeho šest dramat, velká část z nich je však dodnes po celém světě znovu a znovu překládána a v nejrůznějších souborech vydávána a čtena. Patří k nim i Černý mnich. Autor jej napsal roku 1893, tedy nedlouho poté, kdy pro sebe a svou rodinu koupil v Melichově venkovský statek s polnostmi, rybníky, sadem a lesy. Podle vzpomínek jeho bratra Michaila zde spolu jednou pozorovali západ slunce, přemýšleli, jak vzniká fata morgana, a fantazírovali, zda by se některá nemohla zrcadlit věčně a bloudit vesmírem…
Prvotní nápad povídky byl na světě. A prostředí venkovské usedlosti Pesockých s rozlehlým ovocným sadem a záhony květin, kam přijíždí její hrdina Kovrin dát odpočinout svým předrážděným nervům, v lecčems odráží prostředí Melichova, kde Čechov doufal najít klid ke své literární práci. Na idylu ovšem brzy dopadá stín. Příznaky tuberkulózy dokáže doktor Čechov na sobě rozpoznat stejně jako jeho magistr Kovrin své šílenství ve fatě morganě černého mnicha. V Kovrinově závěrečném chrlení krve pak Čechov bezděčně předjal podobu své smrti.
Zpronevěřili bychom se ovšem víceznačnosti povídky, kdybychom ji považovali pouze za projekci Čechovových obav z vlastní smrtelné nemoci. Podobných „černých stínů“ lze v tehdejším evropském umění najít víc. Za všechny připomeňme třeba Maupassantovu Horlu. A když se Kovrinovi černý mnich poprvé zjeví nad žitným polem, jak si nevzpomenout na sluncem a černými ptáky rozvibrovaná obilná pole, jež tři léta před vznikem Čechovovy povídky maluje v posledním roce svého života duševně nemocný Vincent van Gogh.
V megalomanských vizích skvělé budoucnosti lidstva, které mnich v Kovrinově mysli probouzí, se ale odrážejí i rodící se projevy ruského mesianismu – všechna ta „bohohledačství“ a „bohostrůjcovství“, jež připravují žírnou půdu apokalypse a hekatombám ruské revoluce. A je fascinující, v jaké zkratce je střízlivý Čechov dokáže propojit s otázkami protikladů mezi nemocí a zdravím, genialitou a prostředností, tedy otázkami, jež tehdy pulzují společenským diskurzem hlavně díky Nietzschemu a dlouze přežívají ještě v tvorbě Thomase Manna.
Četba Černého mnicha se plasticitou, témbrovým odstíněním jednotlivých postav i vystižením autorova pohledu na ně přibližuje dramatizaci. Postavy jako by před námi ožívaly ve svých charakterech a gestech. Viktor Preiss pod vedením režisérky Hany Kofránkové znovu potvrzuje, že patří k našim nejlepším rozhlasovým interpretům a že jeho častá ocenění v každoroční soutěži o titul Neviditelný herec nejsou náhodná.
Při výběru této nahrávky z roku 2005 k připomenutí sedmdesátin Viktora Preisse měl Radioservis šťastnou ruku.
