Příběh začíná v rodině babičky, kterou v patnácti letech provdal její otec jako konkubínu postaršímu generálovi. Babička byla krasavice, navíc její největší předností byla svázaná chodidla, čínsky nazývaná třípalcové zlaté lotosy. Díky nim její chůze připomínala něžný vrbový proutek v jarním vánku, jak to obvykle vyjadřovali čínští znalci žen. Kromě svázaných, v podstatě zlámaných chodidel byl spoutaný několik let i babiččin život, jehož jediným kladem bylo narození dcery. Dcera, autorčina matka, se stala oddanou komunistkou, v 50. letech si za muže vzala vysoce postaveného funkcionáře a oba celý život zasvětili, nebo spíš „věnovali“, revoluci a straně.
Er-chung (Druhá divoká labuť), autorka knihy, prošla, podobně jako rodiče a sourozenci, všemi strastmi a zrůdnostmi tzv. kulturní revoluce, která brutálně zpřetrhala mezilidské vztahy a v četných rodinách nadělala z příbuzných nepřátele. Rodiče byli nuceni neustále provádět nesmyslné sebekritiky, byli veřejně zostouzeni, vězněni, surově biti a nakonec každý jinam odveleni do pracovních táboru; stačil k tomu drobný náznak nesouhlasu s Maovou politikou. Jung Chang nezřídka dostávala pokyny typu: Musíš se distancovat od toho smradlavého přisluhovače kapitalismu, co je tvým otcem… Když věznili matku za údajné špionství, samozřejmě ji dcera nesměla navštívit: občas jsme ani neměli tušení, kde vlastně je. Toulávala jsem se ulicemi kolem budov, jež přicházely v úvahu, a doufala, že ji třeba zahlédnu. V průběhu oněch asi dvaceti let se Jung Chang naučila dělit Číňany na dvě skupiny: na lidské a nelidské. A začala se ptát – co vlastně proměnilo lidi ve zrůdy? Jaký má všechna ta brutalita smysl?
Když byli dřív nějací lidé pronásledováni, nemohla jsem si být stoprocentně jistá jejich nevinou, své rodiče jsem ale znala. Do mé mysli se vloudily pochyby o Maově neomylnosti… Její oddanost Maovi začala ochabovat.
Po střední škole pracovala v zemědělství, pak jako elektrikářka, jako „bosá lékařka“, všude ji strana potřebovala. Nakonec se (na doporučení své pracovní jednotky v továrně) dostala na univerzitní studia angličtiny. Prostředí univerzity sice studenti museli často opouštět, protože Mao prohlásil, že by se měli učit v továrnách, na venkově a v armádních jednotkách, přesto ale Jung Chang studovala ze všech sil. Poté vyhrála konkurz na stipendium do Velké Británie, kam v září 1978 odjela, našla zde nový domov a později zakotvila na katedře zemí Dálného východu na
Univerzitě města Londýna.
Když odjížděla, otec už byl po smrti, konečně aspoň oficiálně rehabilitován, a matka (jejíž složka byla objemná) dostala ke konci toho roku dvoustránkový rozsudek, který jednoznačně pravil, že veškerá obvinění proti ní byla lživá…
Na konci knihy autorka píše: Když Mao zemřel, hodně jsem o něm přemýšlela. Věděla jsem, že ho lidé považují za filozofa… připadalo mi, že hlavním principem jeho „filozofie“ byla vlastně potřeba – nebo snad přání? – neutuchajícího konfl iktu. Jádrem jeho uvažování se mi zdála být myšlenka, že motivující silou dějin jsou lidské šarvátky a že pokud máme tvořit dějiny, je potřeba bez ustání masově vyrábět „třídní nepřátele“. Myslela jsem na veškerou hrůzu a bolest, jež Číňané zakusili. Kvůli čemu vlastně? V knize o více než 500 stranách se memoárová rovina prolíná s novodobou čínskou historií – od svržení císařství v roce 1911 přes boj o moc místních vojenských diktátorů, dočítáme se o Čankajškově moci, o japonské okupaci, o občanské válce mezi Kuomintagem a komunisty, válce s Koreou, jsme svědky neustálých politických čistek, hladomoru, kultu Mao Ce-tunga i střetu tradic staré Číny s kulturní revolucí. Obraz Číny je to velmi plastický, svým způsobem úchvatný.
