„Byl jednou jeden Emil, běžec, Zátopek. Běhal a běhal, celý život, všem utíkal a vyhrával. Nikdy nevzdal ani jeden závod. Všechno dělal kvůli lidem. Zjistil, že když vyhrává, dělá jim to skoro takovou radost, jako kdyby běhali sami, a tak se snažil vyhrávat co nejčastěji. Závodil a vyhrával, aby měli radost. Vycházelo mu to. Měli.“
Emil Zátopek (1922-2000), největší český sportovec všech dob. Držitel čtyř zlatých a jedné stříbrné olympijské medaile. V Londýně (1948) vyhrál v běhu na 10 000 metrů a skončil druhý na poloviční trati. V Helsinkách (1952) dosáhl dokonce zlatého medailového hattricku: zvítězit v běhu na 5 000 a 10 000 metrů a zároveň v maratonu se od té doby nepodařilo už žádnému dalšímu sportovci. Trojnásobný mistr Evropy, patnáctinásobný mistr ČSR. Překonal 61 československých a 18 světových rekordů. Nejlepší sportovec světa v letech 1949 a 1952.
„Emil Zátopek byl na vrcholu ve čtyřicátých a padesátých letech, za nacistů a raných komunistů: v nejhorších dobách, jaké naše země v 20. století zažila. Dokázal si však na poměrech vyvzdorovat životní příběh, který dodnes fascinuje svět. Dosáhl fenomenálních úspěchů, ale ještě zajímavější než jeho rekordy se zdá cesta, kterou k nim urazil. Byl to povahou bytostný dělník, obyčejný člověk. Svou metodu intervalového tréninku, kterou přepsal dějiny atletiky, si vymyslel od A do Z sám, jako když Edison vynalézal žárovku. Ani jako světový běžec číslo jedna nebyl štvancem výkonů, běhal pro radost a nakazil touto radostí miliony lidí. O člověku, jehož tréninkové dávky (maraton denně) by nikdo jiný nepřežil, zároveň psali: „Běhá jako my.“ A nebyl v tom rozpor: opravdovost, s jakou bojoval sám se sebou i se soupeři, lidé vnímali jako obecné podobenství lidského osudu.
Ne ve všech životních soubojích byl stejně úspěšný jako na závodní dráze. Svůj největší zápas s komunistickým režimem, který zahájil v roce 1968, nevyhrál. Ale i prohry patří k lidským příběhům, včetně příběhu fenomenálního Emila Zátopka.“
