Alois Jirásek je známý především jako prozaik, nezanedbatelnou část své tvůrčí energie však věnoval také divadlu. Z dvanácti her, které napsal, zůstala do dnešních dnů nejhranější pohádková Lucerna, v níž chtěl Jirásek podle vlastních slov „podat kus českého života z doby robotnictví a poddanství.“ A také vystihnout to, čemu sám říká „česká povaha“. Portrétů této české povahy nabízí autor v Lucerně hned několik a nejsou vždy pro náš národ zrovna lichotivé. Jen v menšině je české podzámčí schopné odolávat nátlaku i svodům vrchnosti, neohýbat předem hřbet nebo se dokonce vzdát vlastního prospěchu, protože by to znamenalo zradit své bližní. Od prvního uvedení v roce 1905 vzalo české publikum Lucernu okamžitě za svou, o čemž svědčí na tehdejší dobu mimořádných 33 repríz, kterých se inscenace v Národním divadle dočkala. Velké oblibě se od začátku těšily pohádkové bytosti vodníků i komediální scény venkovských šumařů, chystajících se nové vrchnosti sehrát kasací. A své kouzlo si hra o čarovné lípě, stojící jako živý symbol na hranici mlynářových polí a knížecího lesa, našich časů a odvěké minulosti, lidského světa a světa přírodních sil, zachovala podnes. Jak o tom svědčí další a další generace divadelníků a diváků, kteří se kolem ní scházejí.
Byli to dvacátníci a přijeli se bavit. Seznámili se na divokých oslavách ve španělské Pamploně a co následovalo, popisují zcela jinak.
