Zdá se, že několik útržkovitých poznámek může být klíčem ke čtení románu, který Camus vydal až pět let poté, v roce 1947. Jeho děj zasadil do alžírského města Oran. Znal ho důvěrně ze svých pobytů a byla mu známá i historie zdejší cholerové epidemie. Ta zabila v roce 1849 většinu obyvatel města. Camus přesadil děj do roku 1940, i to možná přispělo k tomu, že román byl často vykládán jako zpodobnění vichistického kolaborantského režimu a rezistence proti němu. Při podrobnějším studiu Camusova díla, zvláště filozofických pojednání Mýtus o Sysifovi a Člověk revoltující, však nutně vyvstane pochybnost, není-li tento výklad příliš zjednodušující.
Styl románu připomíná kroniku a strohost jazyka, nejednoznačnost významů vět upomíná zase na Kafkův Proces. Vypravěčem příběhu je lékař Bernard Rieux. Ten se jako první setkává s případy onemocnění morem, ale jeho varování nikdo nebere vážně. Teprve když mor propukne v plné síle, městská rada město hermeticky uzavře. Od této chvíle se Oran stává územím karantény, nikdo nesmí ven a nikdo nesmí dovnitř. Doktor Rieux a skupina jemu blízkých, velmi rozmanitých lidí začíná svůj boj proti moru. Epidemie zatím mění celou společnost, tváří tvář smrti padají masky, jedni zatracují boha, druzí ho nacházejí, jedni rabují, další pomáhají…
Strohý, téměř reportážní autorův styl líčí bez emocí událost za událostí. V nehrdinských hrdinech románu a jejich neokázalých postojích lze spatřit podoby Camusova člověka revoltujícího, který teprve tváří v tvář smrti, na prahu katastrofy, utvrzuje smysl života. V roce 1943 v Paříži si Camus poznamenává do deníku: „Pro člověka není svobody, dokud nepřekoná svůj strach ze smrti. Ne však sebevraždou. Kvůli jeho překonání se nesmí vzdát sebe.“ I tato slova mohou být dalším klíčem ke čtení románu. Každopádně je fascinující pomyšlení, že Camus vydal toto dílo v poválečné atmosféře sympatií francouzské levice ke komunismu, v době literatury plné patetického hrdinství, do níž nepatetičtí Camusovi hrdinové, plni existenciálních pochyb, vůbec nezapadali.
„Boj s morem není dobojován, protože ho nosíme stále v sobě,“ poznamenal autor na závěr knihy. A co je to mor, to ať si rozhodne sám čtenář. Nebo posluchač této rozhlasové dramatizace Jana Vedrala.
