Ovšem, jak už to s láskou bývá, situace se postupně komplikuje..
„Remarqua mám rád již od puberty, stejně jako řada mých přátel. Ten návrat v čase do bezstarostných let, nyní již vyšlapanou cestou, je místy úsměvný. Okouzlení z dobrodružství, světáctví, a také to, co člověk tenkrát jen tušil a občas na okamžik zahlédl, schované jizvy, záblesk něčeho definitivního. David Novotný tohle všechno rozhrabuje jako řezavé uhlíky, znovu křísí a oživuje oheň vyprávění, ze kterého nemizí ,velký svět‘ evropských metropolí, plamen ale světlem obnažuje horečnatou chuť po syrovém životě, vděk za ,tlukoucí srdce‘, hluboký nádech… Tahle připomínka je cenná,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook. Audiokniha je pokračováním remarquovské řady se signifikantním vizuálním stylem s výraznou typografií a výřezem z černobílých fotografií, v níž budou následovat i tituly Tři kamarádi, Jiskra života nebo Cesta zpátky.
„Jak napovídá název, příběh vypráví o tom, co je mezi nebem a zemí, o pomíjivosti pozemského bytí a lidského života. Naznačuje, že když člověk zahlédne světlo na konci tunelu, uvědomí si, jak předtím vlastně žil. Je to román o setkání dvou lidí, je to dialog, a vypovídá samozřejmě i o lásce a vztazích. To mě zajímá a baví, protože za takových okolností se dají solidně vymalovat lidské charaktery: jak na sebe postavy narážejí, reagují, komunikují, jak se to mezi nimi přelévá,“ popisuje svůj pohled na klasické dílo jeho interpret David Novotný. A doplňuje: „Remarque dokáže rozehrát strohý a přesný dialog, ale vedle toho zároveň předkládá niterné vhledy a sebezpyt protagonistů, v němž se úplně rozkošatí a rozpoetičtí. Až je to s podivem, co dokáže takovými prostředky vyjádřit: kdy postavy pohlédnou pravdě do očí, kdy si něco nalhávají a kdy lžou sobě navzájem nebo spolu jen hrají obligátní komunikační hry… V tom je autor silný, kolik toho o lidech ví a jak to dokáže formulovat.“
Herec si také zavzpomínal, jaké to pro něj bylo, když prózu četl v pubertě poprvé. „Už si nepamatuji, jaký dojem ve mně román v období kolem patnácti let přesně zanechal, ale stoprocentně jsem musel brečet. A slzu jsem uronil i teď, protože je to ve finále prostě hrozně dojemné, a když si to člověk pustí moc k sobě, tak se všechno, co má uvnitř nastřádané, projeví… Ale bylo to pro mě tenkrát hutné, ačkoli si myslím si, že určité situace a témata, jimiž se text zabývá, jsem tehdy i vzhledem k nedostatku životních zkušeností úplně nedocenil. Spíš mě to uhranulo, bylo to jako rána pěstí, říkal jsem si: ,Ty lidi, TY LIDI mají tyhle osudy.‘ Teď jsem už v Remarquových dílech schopný vnímat navíc konkrétní věci, které pro mě mají přesah, paralelu,“ prozrazuje narátor. A vysvětluje, jak s city před mikrofonem pracoval: „Když je člověk dojatý, má v krku jakoby knedlík. Ze zkušenosti vím, že je nejhezčí, když tam to dojetí je, ale člověk ho úplně nepustí a pokusí se ho udržet. To je ovšem hrozně těžké. Je to vlastně nepřirozené, protože už ten knedlík v krku mám, připadám si, že budu za chvíli brečet, ale je potřeba ještě ho udržet a ,na něm‘ něco vyprávět. To je to zlato a bývá to zajímavé. Jenže to se buď přihodí, anebo ne, nelze to cvičit. Musím si to prožít a pak to tam je.“
Nahrávku v režii Michala Bureše doprovází původní hudba komponovaná pro klasické akustické nástroje. Výraznou melodickou linku obstarává osamocené volání klarinetu, k němuž se krok za krokem přidávají smyčce nebo flétna. Tempo se přelévá, graduje, občas se vytrácí a perkuse hrají spíše melodickou linku.
