Homérská paralela se neuplatňuje jen v dějové architektuře Odyssea, ale také v rozvržení postav. Štěpán Dedalus odpovídá Odysseovu synovi Telemachovi. Leopold Bloom funguje jako Odysseus a Molly Bloomová jako Pénelopé. Oba se v noci na okamžik setkají, Bloom se Štěpána ujímá ve veřejném domě, nabízí mu nocleh. Štěpán odmítne, odchází a Bloom opět uléhá vedle své spící ženy Molly-Penelopy, jejíž strhující a živelný vnitřní monolog v podobě jediné nekonečné věty román uzavírá.
Dublinské ulice v románu figurují jako moderní obdoba Daidalova labyrintu. Joyceovým cílem nebylo pouze rozložit zkušenost jednoho dne na nespočet počitků a vjemů, ale dát této zkušenosti univerzální význam.
Umberto Eco nazývá Odyssea „summou“ a „kosmickým dílem“, v němž se Joyce pokusil strávit a posléze transformovat celou lidskou kulturu. Paradoxem této metody ovšem je, že ona encyklopedická a systematická všeobsáhlost je postavena na obyčejné až banální zkušenosti.
James Joyce patří k průbojným novátorům a experimentátorům moderní evropské literatury, jeho tvorba zůstává trvale podnětným uměleckým dokumentem epochálního významu. Pro obvinění z pornografie byl Odysseus (první vydání v Paříži v nakl. Shakespeare and Co. roku 1922 – první výtisky dostal Joyce do ruky v den svých 40. narozenin, 2. února 1922) zakázán ve všech anglicky mluvících zemích, přesto se stal literární událostí. V roce 1927 vyšel francouzsky a německy a 1930 jako třetí v pořadí vyšel český překlad.
– Michal Plzák
Je dvojí soucit, píše v prologu své knihy Stefan Zweig. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak…
