Švejk také není než troska starého světa, ubožák, který se sám prohlašuje za blba. A přece právě on a jenom on přináší naději. Je nutno zbavit se všech iluzí, je nutno přijmout dokonalou prohru, aby se svět mohl zachránit.“ Tento Chalupeckého trefný popis „situace“ Haškova antihrdiny Josefa Švejka a jeho rozlomeného evropského světa by se dal s jistou nadsázkou vztáhnout také na naši současnost.
Nesáhli jsme tentokrát do archivu k osvědčeným Švejkovským interpretacím, ale pokusili jsme se o zbrusu nové, současné uchopení. Současné nikoli v nějakém experimentu, ale v „sestupu“ ke smyslu autorova textu a jeho nejvlastnější poetice. Dvacet „zastavení“ z prvního dílu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, které Český rozhlas Vltava uvádí v premiéře k letošnímu sto třicátému výročí Haškova narození, nastudovala režisérka Markéta Jahodová s Oldřichem Kaiserem a doprovodila hudbou posledního pražského autentického hospodského harmonikáře Pepíka Čečila.
Postava Švejka se v Haškovi zrodila v krátkém povídkovém cyklu v květnu 1911. Tehdy si poznamenal: „pitomec u kumpanie“. Poté existuje druhý švejkovský cyklus, válečný, který byl Jaroslavem Haškem psán v Rusku v letech 1916 až 1917. To vše bylo zábavné čtivo a Hašek pravděpodobně cítil, že se se svým tématem plně nevyrovnal. Po návratu z Ruska se pustil do nového psaní Švejka a jak prozrazují vzpomínky Haškových přátel, nebylo kapitoly, kterou by předem někde v putyce nevypravoval. Nebo jak dosvědčil jeho osobní písař Kliment Štěpánek, kterému Hašek román diktoval v lipnické hospodě – spisovatelova paměť a schopnost jiskřivé a básnické improvizace byla geniální. Stála jej však mnoho sil a my víme, jak se bál prázdnoty. Existuje svědectví lipnického hostinského Invalda, který několikrát zahlédl Haška o samotě zoufale plakat. A jak píše Emil Artur Longen: „Hašek trpěl. Bylo mi jasno, že musí každou zdivočelou noc a pitku těžce vykoupit a draze zaplatit utrpením.“
Román, jak jej známe dnes, pochází z let 1921 až 1923 a zůstal nedokončený.
Hašek (a jeho Švejk) je postava tragikomická, zoufale osamocená uprostřed světa, vytvářejícího si nové modly. Je všechno ostatní jen ne laskavý básník: ostrý ironik, kousavý satirik, břitký pozorovatel „divadla světa“, nihilista, divoký karikaturista. „Prokletý dada-plebejec“, jak o něm tvrdí italský bohemista Sergio Corduas. Nebo jak říká Eduard Bass: „V Haškovi byli dva lidé – jeden si dělal blázna a druhý se na to díval. Ten druhý Hašek uzřel prchavost lidského života a poznav ji, snažil se ji popřít, umlčet, obelstít šprýmy. Jeho velkolepá komedie byla tragická.“
