Nad celou přírodou byl klid. Stíny na obzoru potemněly, chvíli se ostře rýsovaly proti nebi a pak splynuly s nocí. Jsme na Islandu, s veškerou jeho samotou, pískem a nekonečným prostorem, táhnoucím se od obzoru k obzoru. Skrze tuto krajinu, která postrádá stromy, orientační body a není tu žádný signál, projíždí džíp. V něm dvě dvojice mladých lidí, kteří si vyjeli na výlet.
Počáteční klid je ovšem jen zdánlivý, Planina je totiž horor. A tak auto vjede do mlhy a narazí v tomto nedozírném prostoru do osamoceného domu. Auto je nepojízdné, ve stavení, které obývá stará paní a její podivný druh, musí výletníci přespat. Ano, je to sice nepříjemné, ale už zítra se všechno spraví, dostanou se do civilizace a malá nehoda bude brzy zapomenuta. Nebo ne? Pokusy opustit to místo totiž opakovaně selhávají, jakoby dům přitahoval všechno a všechny zpátky. Čím více se čtveřice snaží dostat pryč, tím zřetelněji si Vigdís, Hrafn, Egil a Anna uvědomují, že to nejspíš nedokážou.
Napětí narůstá, začínají se odhalovat charaktery jednotlivých postav, přibude náhodně nalezených nápisů, kosti, míhají se stíny, lišky, a když se nakonec objeví tunel, nelze se zbavit pocitu, že pro toho, kdo do něj vstoupí, to nedopadne dobře.
