Porodní bába

Silný román Porodní bába finské spisovatelky Katji Kettu, přezdívané v zahraničí „Polar Queen of Literature“, vychází jako audiokniha. V příběhu splétaném ze tří hlasů a tří perspektiv kromě „porodní báby“ Pavly Beretové účinkují také Jaroslav Plesl a Jan Vlasák. Na veletrhu Svět knihy 2016 jej pokřtila sama autorka, která po poslechu ukázky ze svého díla v podání audioknižní interpretky Pavly Beretové prohlásila: „Myslím, že jsem se právě potkala s Víločkou. Přesně takhle by podle mě měla znít.“ Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook, k tomu dodává: „Baví mě Katjin ženský pohled na věc – jak bez milosti cupuje mužskou chloubu i uvažování. Z úst Pavly Beretové zní ten syrový příběh velmi uvěřitelně a svým pohledem jej obohacují dvě další postavy, takže tu dostanou možnost vyjádření i pánové. V mluvené podobě navíc ještě více vyniká kontrast mezi úžasně bohatým, barvitým jazykem a příšerným prostředím, hroznými činy i zoufalými osudy.“ 

Že je nedávná historie pro Finy pořád ještě bolavým místem, se přesvědčil také jeden z narátorů audioknihy. „Před několika lety jsem se ocitl ve Finsku. I já se tam setkal s dobrotivým lesním mužem, který ale povážlivě změnil výraz tváře, když řeč došla na 2. světovou válku a potažmo na úlohu Finů v ní. Dodnes s tím mají problém a k této části dějin přistupují přinejmenším poněkud naježeně,“ vypráví Jaroslav Plesl, který se stal hlasem nacistického vojáka Johannese. Jak ho ale zasáhl samotný román? „Autorka na pozadí válečných událostí rozehrává podivuhodné výpovědi několika málo aktérů. Láska, která vzplane mezi laponskou dívkou a německým důstojníkem je absolutní a vražedná. Román na mne zapůsobil maximálně sugestivně, téměř vás nutí ho při četbě od-prožívat,“ líčí interpret. A pokračuje: „Mám rád severskou poetiku a vůbec mi nevadí syrové scény, které by mohly na někoho působit až jako pornografie. Děje a události jsou popisovány brutálně realisticky, ať už jde o milostné prožitky, nebo válečné zkušenosti – ale o to autentičtěji také působí.“

Silný dojem zanechala četba i na Pavle Beretové, která se chopila ústředního partu Víločky. „Musím říct, že mě to opravdu zasáhlo a hodně jsem přemýšlela nad tím, čeho všeho jsme schopní, a co se to v tomhle historickém období stalo, že lidé úplně zešíleli a ztratili jakoukoli schopnost objektivního nazírání skutečnosti… Ale jsem také upřímně ráda, že už mám nahrávání za sebou. Jde o hodně náročné téma, které je podle mě i skvěle zpracované tak, že se člověka dotýká, že působí syrově a pravdivě,“ prozradila herečka. A doplnila: „Svou hrdinku jsem dokázala pochopit, protože takové věci vlastně zažíváme pořád – i když víte, že něco není v pořádku, nasadíte si klapky na oči a jdete za svou láskou. Ani to nemusí být za láskou, ale i v každodenním životě některé věci zkrátka nechceme vidět a děláme, že se nás netýkají. Samozřejmě je pro mě nepochopitelná ta nelidskost, a že může zajít tak daleko. Ale ta ’malá‘ lidská témata pořád všichni prožíváme a neměli bychom se tvářit, že ne: pro lásku uděláme všechno, s odpuštěním i nepřijetím máme problém, cítíme se odloučení… Všechno tam je. Nejvíc blízké mi v tom bylo asi právě téma boje s temnotou v sobě.“
 

Nahrávku v režii Jitky Škápíkové doprovází původní hudba, jejíž ústřední melodie pulsuje dramatickými smyčci, nadechuje se ve víru perkusí, rytmus špacíruje jako válečný marš a čas zpovzdálí odsekává zlověstné odbíjení zvonů. Linii každého ze tří vypravěčů uvozují odlišně komponované hudební předěly. Víločku předznamenávají jednou dřevnější, melancholické plochy syntezátorů a kytar, které spolu s šustícími bubínky navozující atmosféru dalekého zasněženého Laponska, jindy zas všeříkající osudové varhany. Johannesovy party předcházejí industriální intermezza, strohé, ale tajemné a značně nevlídné syntezátorové koláže „rušené“ znepokojujícím elektronickým šumem.

text: OneHotBook