Z překrásného komentáře Marie Kučerové k původnímu albu 1 18 0753 „Portrét básníka Jaroslava Seiferta“ (básně vybral František Hrubín) vydanému v roce 1969 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
PORTRÉT BÁSNÍKA JAROSLAVA SEIFERTA, tak nazval František Hrubín svůj „průřez“ tvorbou národního umělce JAROSLAVA SEIFERTA. Představil nám tak „moudrého chudého“ z Města v slzách, básníka, jenž nosí „v kabátě květinu / a v duši pláč“; „milosti! zástupů odevzdaného „proletáře“, který odhodlanost své mladosti spojil s mocnou silou zástupů v klukovsky vyzývavém: „Kdybychom chtěli a plivli na slunce / zhasne.“ Z těchto veršů však už lze vyčíst náznaky unikání násilné síle davu a přitakání životu-poezii, poezii-hře. Tolik převleků, a za tím vším jakoby naruby obrácená „máchovská tvář“ okouzlené i odkouzlené SVATEBNÍ CESTY: „Studený pláč pod trojí maskou smíchu / ó výstředníku!“ Pak teskný dialog s lyrikou „slzy věcí“ a času (M. M. Píša) v básnických sbírkách SLAVÍK ZPÍVÁ ŠPATNĚ, JABLKO S KLÍNA, RUCE VENUŠINY a JARO SBOHEM. Mlčenlivá zastavení u zemité PŘILBY HLÍNY, povzdech vzpoury nad mrtvým Vladislavem Vančurou ve sbírce RUKA A PLAMEN, oslnění věčným vzmachem i zmarem lásky v PÍSNI O VIKTORCE, ztěžklá pravda KONCERTU NA OSTROVĚ, ticho smrtelné lásky a milostné smrti v posledním ODLÉVÁNÍ ZVONŮ.
Básník František Hrubín by jistě dokázal uchopit několik slov a načrtnout portrét svého staršího básnického druha s definitivní konečností, kterou zřejmě dovedou vidět a podržet si jenom muži. Nemohu prostě zastoupit Františka Hrubína a nabídnout Vám Seifertův portrét náhradní, byť s případnými retušemi. Portréty lze ztrácet a zapomínat, ale nelze je milovat a zrazovat. V mém pohledu je však láska i zrada, a to, co právě píšu, bude nejspíš mé VYZNÁNÍ básníku Jaroslavu Seifertovi. Bylo to tuším zjara 1953, kdy básník nuceně mlčel, zatímco kdosi o něm psal, že „zneužil čestného titulu básníka“, neboť ve chvíli, kdy „náš lid upírá své oči vpřed a jeho oči se plní radostí“, si dovolil napsat opojnou a opájející PÍSEŇ O VIKTORCE. Má láska tedy byla přinejmenším nedoporučitelná, což vedlo k tomu, že jsem zcela propadla poezii. Jaroslav Seifert mi byl skutečně tím, čemu se říká první láska. Učil mě milovat poezii, vyvedl mě z „bezbřehosti“ jazyka, která mě poněkud lekala u Vítězslava Nezvala, k čistým pramenům slov. Naučil mě hledat právě ten jediný pravý kamínek na samém dnu básně. Potůčky Seifertových básní se slévaly v mé důvěrně známé rybníky, v mou každoroční jistotu návratu k nám domů….
A Vám, milý přátelé mladí a nejmladší odevzdávám slova Exupéryho moudré lišky k Malému princi: Až budete poslouchat tyto verše, zavřete oči – druhý den si je poslechněte znovu, třetí den zrovna tak a uvidíte, jak budete „lásce“ blízko a ještě blíž.
Poezie si Vás už „ochočí“ sama.
JAROSLAV SEIFERT (*23.9.1901 – † 10.1.1986)
Text: Supraphon
