Pražské jaro
Rodící se přátelství – a možná i něco víc – zpečetí oxfordští studenti James a Eleanor prázdninovým výletem do Evropy. Během stopování se rozhodnou zamířit do Československa, kde právě dochází k zásadním změnám a Dubčekův „socialismus s lidskou tváří“ se usmívá na svět kolem. Je léto roku 1968 a první tajemník britské ambasády v Praze Sam Wareham s cynismem diplomata sleduje vývoj v zemi. Do víru událostí ho však vtáhne živelná a idealistická Lenka, která u sebe také ubytuje oba anglické turisty. Společnost je plná očekávání, ale nad budoucností se již stahují mračna.
„Po románovém diptychu Dívka, která spadla z nebe a Provazochodkyně i po audioknize Skleněný pokoj je Pražské jaro už naše čtvrtá mawerovka a nebude poslední. Síla autorových textů tkví v kombinaci nedávné historie a osobních příběhů postav, které se zpravidla ocitají v mezních situacích a citově vypjatých vztazích. U Pražského jara se navíc jedná o události, které se mnohých z nás osobně dotýkají, protože tu dobu zažili ještě naši rodiče. Zároveň ale autor nabízí jistý odstup, když dění nahlíží perspektivou méně zainteresovaných cizinců, jichž se situace sice dotýká, ale pořád mají otevřená zadní vrátka, aby se z ní dostali ven, a z veškeré té vřavy jim nakonec zůstane jen silná zkušenost. Jenže ostatní postavy i lidé mimo románový narativ museli v normalizačním světě dalších dvacet let žít,“ uvedla Šárka Jančíková, redaktorka vydavatelství OneHotBook.
„James je obyčejný, ale inteligentní a fajn kluk, který nějakým způsobem dohání to, že není ten sebevědomý krasavec z vyšších vrstev. Je bezprostřední, trochu stydlivý a nemá moc zkušeností s holkama. Na Ellie, se kterou cestuje, nejvíc působí jeho smysl humor,“ popisuje Robert Hájek postavu, přes jejíž perspektivu příběh převážně vyprávěl. A Jan Teplý dodává charakteristiku „svého“ hrdiny:
„Sam je britský diplomat, který si má z podstaty držet odstup, ale přesto se nechá strhnout vztahem s Lenkou. Pracovně musí být nedůvěřivý, ale najednou poznává život z té lepší stránky a autor s vývojem postavy zábavně pracuje. Má odvahu a trochu se mu přeskládají hodnoty.“ A dodává:
„Osmašedesátý znám hodně z knížek i z dokumentů a Mawerův pohled mi připadal vyvážený. Spíš mě zaujaly detaily tam, kde už je vyprávění naprosto smyšlené. Třeba Lenčino setkání s Dubčekem. A bylo mi z toho hrozně smutno i v kontextu příběhu její rodiny… Východní blok byl tehdy takový živý skanzen, taková zoo – úplně na mě šla úzkost z toho, jak všechno sugestivně popsal. Upoutal mě třeba detail, kdy jeden den na Karlově mostě hraje západní kapela, která zpívá anglicky, a druhý den tam už stojí tanky. Že ještě večer před okupací se obzory zdají být otevřené a druhý den ráno je najednou všechno jinak. Ten ve zkratce vyjádřený moment zlomu.“ Robert Hájek k tomu doplňuje:
„Občas jsme s režisérkou narazili na to, že jak je to anglický autor a hlavní postavy vlastně mluví celou dobu anglicky, do čehož se ovšem někdy musela vmísit čeština, tak to bylo v některých pasážích trošku složitější vyjádřit. Do češtiny se občas muselo vložit nějaké anglické slovíčko nebo české slovo, které se ale vyslovilo anglicky. Třeba když volají, že Lenka je v nemocnici Na Františku, musí si James české ,Na Františku‘ přepsat do notýsku jako ,naphrantishku‘. Takže jsme se vlastně museli popasovat i s češtinou v češtině. Nebo v jedné pasáži se James s Ellie vydají na takový čundr a jsou překvapení, že stejní lidé, kteří přede dvěma dny seděli v kavárně, popíjeli a bavili se, najednou vyrazí do lesa a sbírají houby a borůvky, rozdělají oheň a hrají na kytaru. A autor to popisuje jako obrovský kontrast, který vlastně nezná, a člověk si říká, že to je pro Angličany něco divného.“ Při samotném nahrávání své první audioknihy si Robert Hájek rovněž uvědomil, jak velký je rozdíl mezi vlastní četbou a hlasitým čtením.
„Když jsem svůj part četl ve studiu nahlas, došlo mi, nakolik to mění vnímání celého příběhu. Když text hlasitě předčítáte, musíte se víc zamýšlet, co se doopravdy říká a co to znamená, musíte si to důsledněji představovat. Když jsem si text četl pro sebe jenom v duchu, kolikrát jsem se přistihl, že jsem něco jenom tak proletěl a musel jsem se potom vracet, abych věděl, o co přesně tam šlo, a abych si to pořádně představil.“
Nahrávku doprovází původní blues rocková hudba, jejíž krásně obnažené elektrické kytary s plným lampovým vintage zvukem rozehrávají akordy, odsekávají drobné riffy nebo se výbojně pouští do smutné sólové hry, kterou s výraznou hutností obalují hammondky – to vše rozeznívá příběh v dobovém zvukovém hávu.