“A kdo jiný, než člověk zabývající se psaním, by měl souhlasit. Jenže – není slovo jako slovo… O tom jsem se sama přesvědčila, když při nahrávání pověstí jsem tiše poslouchala slova mnou před časem poskládaná do příběhů, slova, o kterých jsem si myslela, že je znám a že mě poslouchají. Ta slova byla známá – a přece jiná. Prostě – jako zázrakem se proměnila. Proměnila a začala si žít. Text s mými slovy vzali do práce ti, kteří si s nimi porozuměli, půjčili jim svůj hlas a moje slova náhle dostávala sytější barvu, jinou naléhavost, plastičnost, ale i něhu a hloubku.
Příběhy ožily… Už nečekají jen na stránkách knížek, ale mluví – hned napomínají, jindy poučují a hned zase baví. Víte, že i čert se splete? O tom něco ví pan Pavlata. A víte, že paní Hrzánová má pochopení pro babku klepající se před čerty v koruně lípy a jak ta čertiska skučí? A znáte ty hrdiny z hospody, co se pak leknou psíka – ovšem po noci u buku se zakletými pannami? Ale pan Lábus se jim nevysmívá, jen v hlase je slyšet pobavení. Naopak jinak tu zní hlas pana Somra. Dokáže nadčasově připomínat, že vládnout, ale taky říkat naslouchajícím lidem pravdu, je zavazující.
A tak bychom mohli uvádět jednu pověst vedle druhé, protože díky hercům příběhy stromů ožívají a stromy prozrazují svá tajemství. Nic zlého, takové stromy nejsou – dovíte se třeba, z jakého semínka vyrostly nebo proč je kníže nechal vysadit. Vždyť stromy žijí o tolik déle než lidé a mnohé dodnes zůstávají živými svědky událostí, které my známe z dějepisu.
A díky hlasům herců můžete příběhy stromů uslyšet i vy…
