„Dva roky předtím, než odešel z domu, řekl můj otec mé matce, že jsem velmi ošklivá.“ Těmito slovy začíná příběh třináctileté Giovanny, která náhodou vyslechne pro ni bolestný rozhovor mezi rodiči, a od té chvíle se jí život obrátí naruby. Bedlivě zkoumá svoji tvář i tělo a její jedinou touhou je poznat tetu Vittorii, otcovu zatracovanou a nenáviděnou sestru, ztělesnění všeho zla, které se údajně podobá.
Z intelektuálního prostředí (oba rodiče vyučují na gymnáziu, mluví spisovnou italštinou, chovají se zdrženlivě, mají vybrané způsoby) se Giovanna dostává mezi prosté lidi bez vzdělání, kteří pro silnější výraz nejdou daleko, mluví dialektem, výrazně gestikulují a nebojí se dávat své city najevo, ať už jde o lásku, zlobu či nenávist. Poznává příbuzné, s nimiž otec přerušil veškeré kontakty, a snaží se přijít na to, proč chtěl za každou cenu zpřetrhat všechny vazby, nadobro vymazat své kořeny.
Elena Ferrante se ve svých románech nevyhýbá ani otázkám sexuality, mnohdy popisuje milostné scény, které jsou na hony vzdálené tradičním představám o lásce a vášni, bývají totiž nezřídka provázeny pocitem trapnosti a nepatřičnosti. Něco takového prožívá i hlavní hrdinka románu Prolhaný život dospělých, když se seznamuje s fyzickými projevy touhy a poprvé se oddává muži, kterého ve skutečnosti vůbec nechce.
Hlavní hrdinka Giovanna postupně zjišťuje, že nic není černobílé, že svět dospělých je mnohem složitější, zrádnější a také prolhanější, než si kdy dokázala představit, a proto se rozhodne jít vlastní cestou, možná plnou chyb a omylů, ale vlastní, nikým nediktovanou. Cestou bez falše a předstírání.
V Itálii se Prolhaný život dospělých setkal se značným čtenářským úspěchem, dosud se ho prodalo přes čtvrt milionu výtisků a kniha byla přeložena do 35 jazyků. Zároveň se podle ní bude natáčet televizní série pro Netflix.
