Rok po událostech předchozí audioknihy Vrazi bez tváře řeší tým komisaře Kurta Wallandera nový případ: ke švédskému pobřeží připlul člun, v němž byly nalezeny dvě mrtvoly, přimrzlé k sobě v hrůzostrašném objetí. Zabití muži byli východoevropští zločinci a do švédského městečka přijíždí lotyšský major Liepa, aby s řešením vypomohl. Po návratu do Rigy je ale major zavražděn a komisař Wallander se vydává do pobaltské metropole, aby místní policii ozřejmil okolnosti jejich společného vyšetřování. Naráží však na hradbu mlčení, utajovaných skutečností a podivných náhod. Až setkání s vdovou Baibou Liepovou, žijící ve strachu a nejistotě, ho přiměje, aby začal pátrat neoficiálně. V neosobně mrazivém městě pod neustálým dohledem se však i ty nejparanoidnější představy stávají skutečností.
„Wallandera napadlo, že na něj ve tmě číhají psi. Plukovničtí psi, kteří nikdy nezahálejí. S narůstajícím pocitem neskutečnosti si uvědomil, že se zamotává do vyšetřování, které se musí odehrávat potají.“
„Příběh nás zavádí do Lotyšska na počátku devadesátých let; do země, která po nedávném pádu Sovětského bloku čerstvě prošla změnou společenského uspořádání a ocitla se v demokracii, s níž ještě neumí zacházet. Navíc tam působí spousta tlaků a vlivů, aby se toto uspořádání zase vrátilo zpátky do totalitní struktury,“ líčí druhý díl wallanderovské série režisér audioknihy Michal Bureš. Herec Jiří Vyorálek k tomu doplňuje: „V druhém díle se potkáváme s detektivem Wallanderem v trošku lepší formě, minule měl život o něco zamotanější a ještě ho bolel rozchod se ženou, zatímco teď se z toho po roce pomalu dostává. Osud mu ale přihraje případ, který ho dostane do míst, jež jsou mu zcela neznámá a kde se na něj hrnou další nepříjemnosti.“ Pokračování série si její „hlas“ pochvaloval. „Psi z Rigy pro mě byli jednodušší než Vrazi bez tváře, protože ubylo švédských místních jmen; sice se zase objevily lotyšské názvy, ale to nebylo tak hrozné. Navíc spoustu zmíněných švédských ulic a čtvrtí už znám od minule, takže když těch knih načtu ještě pár, budu umět perfektně švédsky,“ směje se Jiří Vyorálek. A dodává: „Je to hezká práce, při níž můžu příjemně trávit čas s detektivkou a ještě si ji sám vymodelovat.“
Původní hudba tentokrát navozuje nejen tísnivou atmosféru policejního státu, v kterém se ani po pádu režimu mnohé nezměnilo, ale svým stylem upomíná i na devadesátá léta, v nichž se celý příběh odehrává. Ve zvukové stopě ovšem nechybí ani komisařovy oblíbené árie Marie Callasové, jejichž poslechu se tak rád oddává.
