Autor je přímým potomkem Arnolda Löw-Beera, posledního majitele rozsáhlého textilního komplexu v Brně a Brněnci, a Archy života jsou pravděpodobně jeho románovou prvotinou. Daniel Low-Beer v knize zaznamenává obrovské množství často až neuvěřitelných příběhů jeho předků, které zasazuje do dobového kontextu, takže nezůstanete ochuzeni ani o historické reálie nejednoho jihomoravského města (Brno, Boskovice, Svitávka a další). Přestože samotné příběhy jsou poutavé a mají přidanou hodnotu v tom, že se skutečně staly, předává je autor čtenářům poměrně nešikovně. Nedokáže totiž udržet linku vyprávění, ztrácí se v ní a neustále nabaluje další a další příběhy až se z knihy stává zašmodrchaný propletenec jmen a osudů. Všechny nedokonalosti se bohužel přenáší i do audioknižní verze, která nyní vyšla v gesci vydavatelství Supraphon, a jsou v ní mnohem zřetelnější.

Zcela jistě jste si všimli si rozdílného psaní příjmení autora knihy a jeho předka. Nejedná se o nedůslednost autorky recenze, ale o chybu, která vznikla po útěku Löw-Beerů do zahraničí. Tam tenkrát jméno zapsali bez přehlasovaného O a z Löw-Beerů [Lev-Bérů], tedy v překladu ze lva a medvěda, se stali Low-Beerové [Lou-Bírové], tedy v překladu slabé pivo. Skutečnost, která v knize pobaví, vyvolává v audioknižní verzi zcela jiné konotace. V knize chybějící přehlásku ani nemusíte zaznamenat, a tak nevadí, že se o tomto přejmenování dozvíte později. V audioknize však poměrně dlouho přemýšlíte nad tím, proč interpret čte příjmení někdy ve tvaru [Lou-Bírové] a jindy zase [Lev-Bérové]. Co se za touto nesystematičností skrývá, se posluchači dozví až ve druhé kapitole, tedy až v cca 10. minutě, zřejmě v souladu s knižní předlohou, což je na zvukovou verzi ale poměrně pozdě. Mimochodem, audiokniha je rozdělena do pěti poměrně dlouhých tracků, přičemž nejdelší má dvě a půl hodiny. Dělení do kratších úseků, což je vzhledem k povaze textu možné, by bylo posluchačsky příjemnější.

Bohužel i při soustředěném poslechu se posluchač ztrácí v desítkách jmen a je nucen přerušovat poslech a aktivně si dohledávat související informace. Pevnější dramaturgický dohled by jistě nebyl na škodu. Dramaturg by text mohl trošku „učesat“ – opatřit jej alespoň základním upřesněním osob, protože autor vše popisuje tak zainteresovaně, jako by vyžadoval, aby byl čtenář s historií jeho rodu dopředu dobře obeznámen. Ve výčtu tvůrců je jako upravovatel textu uveden režisér Ivan Hartmann, došlo-li vůbec k nějakým úpravám, měly být dle mého názoru razantnější. Případně by bylo určitě na místě uvažovat nad vydáním doprovodných materiálů (jako to u vybraných audioknih dělá například Tympanum), kde by některé věci byly vysvětleny, nebo by zde byl zveřejněn rodokmen Löw-Beerů, který se v tištěné podobě údajně nachází. Když to považovali za důležité knižní vydavatelé, je záhadou, proč ke stejnému kroku nepřistoupil i Supraphon.
 
Režisér Hartmann pro načtení tohoto složitého příběhu oslovil zkušeného narátora Marka Holého. Interpretův melodický hlas se příjemně poslouchá, avšak poněkud překvapivě Holý občas špatně frázuje a klade důraz na jiná slova, než by měl, čímž lehce mění význam vět. Tato výtka nemíří k interpretovi, alespoň ne zcela, protože při natáčení jsou taková zaváhání naprosto běžná. Spíš se týká režiséra, který měl „chyby“ pohlídat a herce důsledněji vést. S tím souvisí i místy slyšitelný střih či nedokonalá návaznost mluveného slova a zejména také vystřižení některých nádechů, což rozbíjí plynulost řeči. Tím se částečně vysvětluje Holého špatné frázování nebo zvláštní kladení důrazů. Je však třeba dodat, že se tyto neduhy objevují zejména na začátku. Dále jsou téměř odstraněny.