Zpět

Stručná analýza rozkladu

recenze, , 17.06.2024
Betonová zahrada
Betonová zahrada Iana McEwana, nositele Řádu britského impéria, neoficiálního titulu „básník perverze“ a přezdívky „Ian Macabre“, je patrně nejznámější prózou plodného anglického autora, jehož dílo čítá úctyhodných 17 románů, pět sbírek povídek a také (vzhledem k jeho zaměření poněkud paradoxně) dvě knížky pro děti. Výsadní postavení románu je dáno i stejnojmennou filmovou adaptací režiséra Andrewa Birkina z roku 1993, oceněnou hned dvěma Medvědy na tehdejším Berlinale – Zlatým za nejlepší film a Stříbrným za nejlepší režii.
Jednoduchý příběh vypráví o čtveřici sourozenců ve školním věku, kteří se po smrti otce a následně i matky obávají, že budou rozvezeni do různých výchovných zařízení. Proto matku pohřbí ve sklepě a rozhodnou se navenek chovat, jako by byla stále naživu. Tato dějová linka sama o sobě přináší mnohé napínavé, ale i groteskní situace, a je propracována v takové míře, že nelze mluvit jen o modelové situaci. Na jejím pozadí však Ian McEwan zkoumá cosi mnohem závažnějšího, totiž postupný rozklad čtyř zřejmě už od začátku narušených dětských osobností a postupné sílení jejich až psychopatických rysů. Nevyhýbá se přitom explicitním scénám, otevřenému jazyku a velmi naturalistickým popisům, v knize se také vyskytuje stěžejní motiv incestu.

Rámcově nejde o látku nijak objevnou, vlastně se dotýká podobných témat jako třeba Pán much Williama Goldinga, Zalknutí Chucka Palahniuka, Gstaad Arnona Grunberga, ba dokonce v jistém smyslu i Děs z hlubin, žánrová hororová povídka Howarda Phillipse Lovecrafta. Co z knihy činí výsostně umělecké dílo a vpravdě originální text, je její jazyk, který je přes veškerý popisovaný hnus básnivý, melodický, snad i krásný. Jako by Betonová zahrada byla i zkoumáním hranic estetična a jeho vymezování kontrastem, ale také zkoumáním toho, nakolik může být vyprávění v první osobě (vypravěčem je zde jeden ze sourozenců) neosobní, chladné a přesné.

V angličtině tento krátký román vyšel v roce 1978 a do češtiny ho poprvé přeložila Marie Brabencová-Válková v roce 1993 pro nakladatelství Volvox Globator. V roce 2015 nechal Odeon pořídit nový překlad a oslovil za tím účelem skvělého překladatele Ladislava Šenkyříka, jehož jméno je spjato třeba s českými verzemi textů Charlese Bukowského. Jeho překlad také zaznívá v právě vydané audioknize vydavatelství Témbr a je jedním z hlavních důvodů, proč jde o nadmíru povedený počin.
 

Je to již pátý McEwanův titul, který Témbr zprostředkovává audiofilům. Oblíbený Angličan tak v Šenkyříkových překladech poskytl výtečné příležitosti pro pětici skvělých interpretů – Hynka Čermáka (Stroje jako já), Petra Lněničku (Na Chesilské pláži), Taťánu Medveckou (Pokání), Gustava Haška (Hodiny)– a nyní i pro herce, moderátora a vyhledávaného audioknižního narátora Vasila Fridricha.

Ten se v režii Jana Hergeta zmocnil textu s neobyčejným odstupem, kdy i ty nejbizarnější detaily pronáší – a to zcela v souladu s předlohou – jaksi mimochodem, s nádechem neočekávané normálnosti, jakoby nic. Z takového proudu řeči se pak vynořují jednotlivosti s o to větší mocí, s potenciálem doopravdy posluchači způsobit mrazení v zádech a připravit mu silné okamžiky existenciální úzkosti i odtažitého odporu.

U tohoto titulu pak musíme s velkým nadšením zmínit i hudební složku, jejímž autorem je mladý scénograf a multimediální umělec Jonáš Rosůlek. Do zneklidňující atmosféry knihy uvádí zvukem elektrické kytary na basovém pozadí s využitím samplu dětských hlasů a dokáže atmosféru umocnit na konci každé kapitoly vždy jen několika takty. Málokdy se hudba stane tak přirozeně důležitou složkou, která na sebe zároveň zbytečně nestrhává pozornost.

Témbr svou nahrávku pořídil ve vršovickém All Senses Studiu za dozoru zvukové mistryně Kate Hamsíkové, jejíž střih je přesný a zvuk pěkně čistý. Ve všech ohledech tak Betonová zahrada pro posluchače představuje skvěle strávených téměř pět hodin života.