Autorka svůj první román situovala do rodného Ašska, pohraniční oblasti až do konce druhé světové války plné německých a německy mluvících obyvatel. Její román zachycuje období od dvacátých do konce čtyřicátých let. Reflektuje ho dívka jménem Hedvika, Němka, uvádějící čtenáře a čtenářky (či posluchače a posluchačky) nejprve do období svého dětství, přelévajícího se v pubertu až dospělost, přičemž její vyprávění o vztazích v malé obci narušuje vypjatá politická situace vrcholící nejdříve válkou, pak porážkou a nuceným vysídlením Němců z českých měst. Perspektivu Hedvičina vyprávění autorka situuje do současnosti, neboť protagonistka na mládí vzpomíná coby stará žena v jedenadvacátém století.
 
Knihu Bílý pramen, která v papírovém vydání čítá necelé dvě stovky stran, připravil jako pěti a půl hodinový poslech OneHotBook. Režie se ujala Natália Deáková, režisérka zkušená z mnoha českých divadel, v případě mluveného slova známá jako režisérka spolupracující s Českým rozhlasem, přičemž v poslední době se její jméno objevuje také u kolonky režie v audioknižní produkci. 
 
Nahrávku otevírá úvod načtený samotnou autorkou. Klára Teršová je sice zručnou spisovatelkou, ne však audiální narátorkou, což je dosti znát. Popravdě jsou tyto necelé tři minuty poněkud rozpačité, člověk si klade otázku, zda nebylo zapojení autorky vlastně poněkud zbytečné a zda by nebylo lepší nechat vše na profesionální interpretce. Tou je divadelní a filmová herečka Petra Bučková, která slovo záhy přebírá. Podobně jako režisérka, ani ona není ve světě audioknih úplným nováčkem, byť Bílý pramen je první nahrávkou, kterou načetla sólově (vyjma zmíněný úvod), protože na dalších audioknihách se podílela jen jako jedna z interpretek vícehlasé četby.
 
Přesto, že interpretka není ve svém projevu neemotivní a její hlas je libozvučný, Bílý pramen působí čímsi vyčerpaně a místy skoro až bez života. To je způsobeno především pomalým tempem, příznačným ani ne pomalostí četby samotné, ale spíše pauzami a častými povzdechy během interpretčina projevu, což umocňuje zmíněný dojem jakési celkové unavenosti nahrávky. Nelze tvrdit, že Bučková je tu obecně vzato špatná, ale zároveň je evidentní, že má velký – a většinou nevyužitý – potenciál být lepší, živější a celkově se trochu více do četby opřít. Například přímé řeči sice někdy opravdu prožívá, přesto její postavy místy splývají a vyznívají až příliš podobně jedna druhé.
   
Na jednu stranu lze chápat, že zvolená umírněnost projevu a pozvolné tempo souzní s vypravěčkou, kterou je stará dáma (a které tedy příliš neodpovídá mladý hlas interpretky, ale to až tolik nevadí, přece jen, jádrem příběhu je mládí a dospívání), na stranu druhou má výsledek mírné tendence nudit. Je třeba ovšem uznat, že těm, kterým vyhovuje pomalejší tempo a udrží pozornost s poslechem, který dobře koresponduje se zdánlivě klidným příběhem, bude toto pojetí určitě vyhovovat. Nejvýraznějším plusem pro ty ostatní je pak interpretčin opravdu příjemný hlas a nepřeslechnutelně profesionální projev, díky čemuž je výsledný poslech zážitkem určitě spíše pozitivním, ač mu je co vytýkat. Vyslovených chyb se tu naštěstí nedočkáme žádných a byť nahrávka nijak neurazí, tak sice kvalitním, avšak veskrze průměrným, zpracováním ani nenadchne.
 
Poměrně zvláštní je však volba hudebních předělů, které žánrově nejvíce ze všeho připomínají barokní hudbu a svou kombinací důstojnosti a „skočnosti“ se jejich užití v audioknize jeví spíše jako náhodný výběr, který s příběhem, prostředím ani dobou, v níž se Bílý pramen odehrává, ničím nesouvisí. A ač jde o hudbu hezkou a uchu příjemnou, ve výsledku z nahrávky trčí svou nahodilostí.