Zpět

Sázka na známou tvář?

recenze, , 08.08.2019
Černobílé prázdniny
Když se český profesionální audioknižní vydavatel rozhoduje převést literární titul do zvukové podoby, může marketingově pracovat s několika faktory: starší předloha je u čtenářů oblíbená, do kin se právě chystá filmová adaptace, oslovuje konkrétní cílovou skupinou, sází na popularitu žánru nebo autora. Pokud jde ovšem o literární dílo neznámého a časem zatím neprověřeného spisovatele, musí nastoupit další faktor: interpret, jehož známé jméno by mohlo nahrávku „prodat“.
Možná právě touto cestou se v Tympanu rozhodli vydat, když připravovali zvukovou podobu prvotiny Lucie Šavlíkové Černobílé prázdniny, která se na pultech knihkupců objevila teprve v loňském roce. Pro její interpretaci oslovili herce Ondřeje rychlého, známého především z televizních seriálů. Rychlý má ovšem poměrně rozsáhlé zkušenosti i s prací pro rozhlas, přestože jsou tedy Černobílé prázdniny jeho audioknižní premiérou, není před mikrofonem žádným nezkušeným nováčkem.

Vypravěčem lesního dobrodružství je malý kluk Honzík, a tak režisérka Zuzana Burianová spolu s Ondřejem Rychlým zvolila mírně naivní dětský přednes. Rychlý se v roli hocha rychleji nadechuje, zakoktává v jazykolamech, zdůrazňuje údiv či cizí slova, dává najevo nepředstíranou radost, tu a tam přehnaně dodržuje čárky ve větách. Protože Honzík sděluje svůj příběh menším posluchačům, nahrávce dominuje odpovídající klidnější tempo vyprávění.
 

Pochvalu si zaslouží i Rychlého ztvárnění ostatních postav. Ty jsou důkladně modulačně odlišeny, změnou hlasu ale nechtějí pouze prvoplánově pobavit, ale hlavně dotvořit určitý znak protagonisty. Maminka je posazena výše, vyjadřuje však starostlivost; prateta Slávka má zvláštní povahu, mluví proto staře a podivně; jezevec Petr se ozývá hluboce a přátelsky; chrabrá myška šišlá. Hlasy jsou spíše přirozené, což přispívá k udržení pozornosti i při delším vyprávění.

Totéž platí i o strunné muzice Jana Šikla, která navozuje příjemnou přírodní atmosféru, a zní i v podobě rozsáhlejších a funkčních podkresů na začátku jezevcových pohádek. K jejich odeznění vždy dojde právě včas, aby se nestaly dotěrnými. Ocenění náleží i dobře vybranému a odhlučněnému studiu i zvukaři Pavlu Štěpánkovi, který nejenže záznam důkladně postprodukčně zpracoval, ale pohrál si i s postupně se zeslabujícím echem přibližujících se rodičů.

Černobílé prázdniny by asi bez známé tváře mohly v množství nahrávek pro děti zapadnout. Jejich předností ovšem není jen všeobecná známost interpreta, ale především kvalita zvukového provedení. A pokud dáte audioknize šanci, možná se i dozvíte, jak je možné, že jezevec mluví lidskou řečí.