Červený drak je prvním románem ze všech z hannibalské tetralogie, který byl zfilmován, a to pod názvem Manhunter, tedy pro české diváky Lovec lidí, v roce 1986 režisérem Michaelem Mannem. Toto zpracování nebylo ve své době přijato s ohlasem, jaký později zaznamenalo Mlčení jehňátek, a kultovním pamlskem pro fajnšmekry se stalo až časem, podobně jako mystický snímek Donnie Darko. Svou druhou filmovou verzi dostala předloha v roce 2002 pod původním názvem Červený drak v režii Bretta Ratnera.
 
Červený drak se silně soustředí na myšlenkový souboj Hannibala Lectera a zvláštního agenta Willa Grahama a společně se sériovým vrahem Francisem Dolarhydea tvoří napjatou triádu. Z dnešního hledika román funguje i jako náhled do tehdejších technologických možností policejního vyšetřování, autor zmiňuje i vědecké pracoviště pro výzkum sériových vrahů v Quanticu, kde působil autor knihy Mindhunters John E. Douglas. Inspirace vrahem minimálně třicítky žen Tedem Bundym je v Červeném drakovi takřka stoprocentně zjevná. Mediálnímu ohlasu, jaký vyvolaly přímé přenosy ze soudní síně při procesu s tímto charismatickým vrahem, se nedalo v letech předcházejích vzniku románu uniknout. Právě v jeho případě bylo mnoho pozornosti věnováno otisku zubů, který byl stěžejním důkazním materiálem poprvé v historii a který hraje v Červeném drakovi svou roli. Útok na skupinu obětí spáchal Ted Bundy v Chi Omega na Floridě a podobně románový vrah Červený drak - Francis Dolarhyde běsnil v domovech vybraných rodin.
 
Bundyho pokřivené řezáky viděl ve své době každý Američan. Thomas Harris se chopil tohoto motivu a nechal novináře věnovat svému fiktivnímu sériovému vrahovi nelichotivou přezdívku Tooth Fairy. Alice Nellis ve svém překladu užívá výraz Králíček Zubáček, a ubírá tím na slovní hříčce významu Víla Zuběnka, který je přiléhavější a můžeme jej číst v titulcích seriálu Hannibal Briana Fullera s Madsem Mikkelsonem a Hughem Dancym. Dabing výše zmiňovaného snímku Lovec lidí nechává zaznít variantu Zubatý skřet.
   
V Červeném drakovi nedostává Hannibal Lecter takové místo na jevišti, jako vznik traumatu Francise Dolarhydea a jeho obsedantní fixace na umělecké dílo Williama Blakea. Zobrazení schizofrenního rozdělení na osobnost Francise a osobnost Červeného draka včetně pokřiveného vztahu k mateřské pečující postavě pak jako by čerpalo z proslulého Psycha Alfreda Hitchcocka z roku 1960. Toto a podobné popkulturní znázornění schizofrenie mimochodem velmi poškodilo reálné schizofreniky, u nichž k podobně rozdvojenému vědomí takřka v reálu nikdy nedochází.
 
Kritiku honby za detaily násilných trestných činů a fascinace čteností (které právě učinily z Teda Bundyho hvězdu a dokonce miláčka žen) zosobňuje v Červeném drakovi postava bulvárního novináře Freddieho Loundse. Na jeho příkladu lze ukázat schopnosti narátora Jaroslava Plesla. Dovede hlasově simulovat skřípání kolečkového křesla, na němž Lounds jako hořící pochodeň projíždí ulicí, proměnit výslovnost k představě mluvy někoho, komu byly ukousnuty rty, a ještě před tímto okamžikem měnit projev podle toho, zda je postava arogantní a úlisná nebo skučí strachy. Zvláště dialogy Francise Dolarhydea a Červeného draka mají v Pleslově pojetí mrazivý zvuk. Červený drak je poměrně akční román a Jaroslav Plesl se ve scénách brutálních zvratů nenechává strhnout k rychlejší dikci. Jedině je škoda, že právě jméno tohoto novináře vyslovuje [Lounds] a někdy dokonce [Lunds], přestože v amerických snímcích slyšíme jasné [Launds].