Text vydaný poprvé roku 1951 odmítá stárnout, přestože původní knižní obálky i starší filmové adaptace budí úsměv. Jednoduchý nápad podrobit lidstvo dvojí zkoušce – oslepujícímu reji meteoritů a trifidům, smrtícím rostlinám z vlastní zahrádky, – však dodnes neztratil v knižní podobě na přitažlivosti. Jak si stojí novinková zvuková podoba v podání Norberta Lichého a v režii Tomáše Soldána? Má sílu vzepřít se proudu času, který dnes milovníkům apokalyptických dějů přináší příběhy plné hlučných efektů, akčních scén a vypjatých emocí?

První, co posluchačovy uši zaznamenají, jsou drásavé zvuky hudebního entrée. Skladatel Nikos Engonidis, který se stejným týmem spolupracoval už na oceňované audioknize Motýlek, vystavěl vstupní zvukovou bránu natolik fyzicky odpudivou, že slabší povahy mohou být v pokušení otočit se na patě a utéct co nejdál od místa, kde se beztrestně tahají kočky za ocas. Nebo přehrávání nervních smyčců zkrátka vypnout.

Nebudu spekulovat, co k takové volbě hudebního doprovodu vedlo. Civilnost Dne trifidů je jeho vstupní devizou. Příběh rámují šálky čaje, prázdnota opuštěných salonů, tiché vyčkávání zabijáckých rostlin ve stinných zahradách, rozmlouvání o smyslu lidského bytí. Norbert Lichý tak musí vždy s každou další kapitolou vybičovat své hlasivky k takovému výkonu, aby posluchače svým podmanivým hlasem uklidnil, ukonejšil a navodil tu správnou atmosféru. Jsme přece v Londýně a posléze na anglickém venkově, kde ostrované vždy a za každých okolností sází na rozum a sebekázeň.
 
Pro Billa Masena, hlavní postavu a vypravěče, muže na počátku příběhu třicetiletého, mi zprvu Lichého hlas přišel starý a unavený. Postupně jsem si na něj zvykla, odložila jsem obezřetnost a začala si užívat citlivé odstínění promluv jednotlivých postav. Rozšafnost, s jakou se položil do některých pasáží, mi dokonce připomněla nahrávky Jana Wericha. I myšlenky, které by po pětašedesáti letech mohly působit banálně či jako prvoplánové moralizování, díky herci vyznívají jako slova hodná zamyšlení. K atraktivnosti románu přispívá i romantický vztah tápajícího Billa a emancipované Joselly, který vyvažuje košaté úvahy nad vinou a zodpovědností a posouvá běh událostí kupředu.

Nutno říci, že text audioknihy doznal oproti originálu mnohých změn a byl zkrácen téměř na polovinu. U takto útlé knihy to považuji za zbytečné, přestože rozumím důvodům natočit v prvé řadě četbu na pokračování, která by rozsahem nevyděsila programové dramaturgy. Posluchači Vltavy tak měli možnost poslouchat Den trifidů v patnácti dílech a ocenit příjemný překlad Jaroslava Kořána již v srpnu. Zejména ve druhé polovině mi vypuštěné pasáže chyběly a v závěru si už krácení patrně všimne i posluchač neznalý knižní podoby.

Přes veškeré výhrady je audiokniha důstojnou připomínkou žánrového skvostu, který otevírá příběh nestárnoucí první větou: „Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“