Lone Theilsová působila dlouhá léta jako britská korespondentka jednoho dánského listu. Za své žurnalistické kariéry se věnovala mimo jiné válečným konfliktům, ve svém volném čase si pak najde čas například na kickbox. Po svém návratu do rodné země a přechodu na spisovatelskou dráhu obdařila těmito vlastnostmi i svou literární hrdinku Noru. Dívky z trajektu představují autorčinu prvotinu a zároveň také úvodní díl série detektivních thrillerů s touto sveřepou a trochu svéhlavou žurnalistkou.
 
První dojmy z příběhu jsou ale rozpačité. Úvod knihy je zdlouhavý, přesycený postavami a jmény, v nichž se lze snadno ztratit. I samotný děj se rozjíždí pomalu, takřka celá první polovina knihy se spíše vleče a hrdinka se více věnuje jídlu a soukromým milostným trablům, než pátrání. Autorka postupuje při konstruování děje metodicky, ale trochu příliš škrobeně a šablonovitě. Záblesky invence, kdy se jí daří oprostit se od žánrových klišé, jsou patrné až v poslední třetině příběhu, kdy se těm, kteří knihu neodložili už dříve, dostane satisfakce ve formě velkého zvratu a vypjatého finále.
 
Vnímání příběhu zpočátku příliš nepomáhá ani interpretace audioknihy z dílny Témbru v podání Terezy Hofové. Ta v první hodině zní, jako by se sama v ději trochu ztrácela, později se postupně chytá stébélek, které představují autorčiny sarkastické poznámky, v nichž se herečka cítí jistěji. Krůček po krůčku se následně sžívá i s hrdinkou a dovoluje si popustit uzdu svému herectví v dialozích. Naproti tomu v napínavých scénách ve finále, kdy by se slušelo pracovat s tempem četby, Hofová čte prakticky stejně málo vzrušeně, jako ve spíše popisných kapitolách v úvodu. Je to škoda, protože stejně jako autorka i její interpretace skrývá potenciál, kterému se ale zdaleka nedostalo plné příležitosti se rozvinout.
 
Režisérka Johana Ožvold také Hofovou neuhlídala při výslovnosti některých anglických či italských výrazů, které nejsou neznámé ani českým posluchačům, jako název deníku The Guardian či sýru mozzarella. Rovněž tak několik nepřesností skýtá samotný text, například některé zmiňované události se odehrály v jiném roce, než v jakém uvádí autorka. Opět jde o drobnosti, které ale kousek po kousku srovnané vedle sebe srážejí výsledný dojem. Jinak se ale Hofová v případě většiny anglických slovíček a frází naopak zdařile pokouší do své výslovnosti dostat britský akcent. Co si bez dalších ale zaslouží pochvalu, je hudební doprovod, v němž se dramaticky mísí zvuky moře s klapotem klávesnice.
 
Dívky z trajektu, jak uvádí anotace, příběh na motivy skutečných událostí, působí nevyrovnaným dojmem. Na jedné straně je znát autorčina erudice v oblasti žurnalistiky, naproti tomu milostná zápletka, nerealisticky působící události, stejně jako účelově naivní jednání některých postav, budí dojem spíše středoškolského slohového cvičení, než severského bestselleru. Suchý humor, překvapivý zvrat a akční vyvrcholení se dá přirovnat k osvědčeným postupům, jaké ve své tvorbě užíval například Dick Francis, ovšem jeho knihy zpravidla byly kratší a tím pádem i svižnější. A tentýž rozporuplný pocit platí pro interpretku, které nechybí vypravěčský talent, ale spíše důslednější vedení a zkušenosti, aby svým hlasem dokázala provést posluchače i pasážemi, kde toho zajímavého k vyprávění až tolik není. Nezbývá než doufat, že v dalších dílech nabydou ona i autorka více jistoty. Věřme, že to budeme moci jednou posoudit.