Zpět

Ke kořenům nenávisti

recenze, , 30.05.2024
Drak sa vracia
Tak jako z moderní české meziválečné prózy vyčnívají jako svébytný originál jazykově pestré romány Vladislava Vančury, vyčnívají podobným způsobem z té slovenské prózy Dobroslava Chrobáka, byť – vinou poměrně krátkého života – do určité míry jen jako nikdy nenaplněný příslib.
Dobroslav Chrobák se narodil v roce 1907 ve vesnici Hybe u Liptovského Mikuláše, dostalo se mu vysokoškolského technického vzdělání, ale od studentských let psal povídky, a to zpočátku pod silnou inspirací dílem Fjodora Michajloviče Dostojevského. Za života (zemřel ve 44 letech po neúspěšné operaci mozkového nádoru) stihl dokončit jen několik desítek povídek (povídkovou sbírkou Kamarát Jašek v roce 1937 debutoval) a jednu delší lyrickou novelu Drak sa vracia (Drak se vrací, 1943). Ta patří ke klenotům slovenské literatury, je na Slovensku stále vydávána i čtena a v roce 1967 podle ní vznikl jeden z nejcennějších slovenských příspěvků světové kinematografii, stejnojmenný snímek geniálního režiséra Eduarda Grečnera, v kterém si vedle Radovana Lukavského a Gustáva Valacha hlavní ženskou roli zahrála i v Česku populární Emília Vášáryová.

Ta se také stala interpretkou v pořadí druhého audioknižního zpracování novely (to první vydaly loni Wisteria Books v načtení herce Juraje Hrčky), který letos přineslo audionakladatelství Šarkan. To se zaměřuje jak na slovenskou, tak zahraniční klasiku a mezi tituly, kterým pomohlo do éteru, najdeme práce třeba Margity Figuli, Antoina de Saint-Exupéryho či Walta Whitmana.
 

Na rozdíl od loňského, možná až přehnaně poetického výkonu Juraje Hrčky se Emília Vášáryová víc spoléhá na dějovou linku prózy a v první řadě vypráví příběh – takový, který by si mohli vyprávět vesničané, jimiž Chrobák svou časově nespecifikovanou prózu zabydlel, a vlastně i způsobem, jakým by matka či babička vyprávěla dítěti. Ale aby nedošlo k omylu – nejde o žádnou infantilitu, nýbrž o výsostnou přirozenost, s jakou se Vášáryová textu zmocnila. Rozehrává Chrobákův pomalý příběh plný lyrických popisných pasáží bez jakékoli výpomoci hudbou či ruchy a je si v každém okamžiku jistá tím, co Chrobák každou jednotlivou větou říká. Od úvodní pasáže, v níž hlavní hrdinku Evu symbolicky vyruší z každodenních domácích prací kostelní zvon omylem rozeznělý opilým zvoníkem, udržuje Vášáryová konstantní, z přirozené řeči vyplývající tempo, a také stejný styl vyprávění, které jako by prozkoumávalo významy jednotlivých sentencí a předkládalo je čtenáři jako svým způsobem proud příjemné a zároveň zneklidňující hudby, jejíž jednotlivé tóny se zarážející přesností upozorňují na motivy, pointy či jen jednotlivá slova, která sám Chrobák pravděpodobně akcentoval.

Chrobákova novela nemá složitý děj, vlastně se jedná o banální zápletku milostného trojúhelníku, kdy se do vesnice po dlouhé době vrací hrnčíř Martin Lepiš zvaný Drak. Ten kdysi dávno zplodil dítě s Evou, která je ale nyní vdaná za Šimona. Ten Evu miloval do té míry, že si ji vzal i s nemanželským potomkem, avšak teď, kdy zjišťuje, že v Evě dosud nevyhasly dávné city k Lepišovi, zatrpkl, uzavřel se do sebe a z nenávisti v sobě živí myšlenky na pomstu. Nad touto zápletkou stojí ta obecnější a důležitější: Drak sa vracia je totiž důmyslná obžaloba xenofobie, předsudků a neovladatelné touhy po pomstě, ovšem zároveň také jedna z nejsmířlivějších próz k člověku jako takovému a jedno z nejkrásnějších vyznání víry v přirozené lidskou dobro, potřebu dosáhnout smíření a ochotu odpouštět.

Ačkoli je Chrobák často řazen mezi představitele naturismu, původně francouzského literárního směru zdůrazňujícího sepjetí člověka s přírodou a přírodní povahu lidské existence, nelze ho dost dobře uzavřít do úzce vymezené škatulky. Chrobák byl především výsostný literární umělec, který uměl mimořádným způsobem využívat možností slovenštiny. Všímavějšímu posluchači nezůstane skryto, jak dokonale v jeho textu funguje zvukomalba, nezvyklost opisů a přirovnání nebo jak dokázal do své bohaté vysoké slovenštiny včlenit lidový jazyk svých hrdinů. Drak sa vracia je zároveň důkazem toho, že i osmdesát let starý text může v lecčems zarezonovat i v dnešním člověku. A také, že pokud někdo umí psát, dokáže být i prostý popis krajiny či počasí naprosto strhující záležitostí.