Pavel Renčín, spisovatel ověnčený mnoha žánrovými cenami, je čtenářům a posluchačům známý spíše jako autor městské fantasy a temněji laděných žánrů, jakými jsou thriller nebo horror. Mnohé recipienty jeho pozdějších děl by tak mohla autorova raná tvorba překvapit. Renčín debutoval žánrově těžko zařaditelnou knihou Nepohádka (2004), která – navzdory svému názvu – čerpala právě z poetiky pohádek a vyprávění pro mladší publikum, byť o čistě pohádkový příběh se skutečně nejednalo. Podobné lze napsat i o druhé autorově knize, tedy o titulu Jméno korábu, který publikoval v roce 2007, načež se o několik málo let později stal jedním z čelných postav tuzemské městské fantasy, a to, když začal vydávat sérii románů známou pod souhrnným názvem Městské války.

Jméno korábu možná patří k autorovým méně známým dílům, snad i proto se dočkalo audioknižní adaptace teprve nyní. Ve vydavatelství Čti mi! mu předcházela již zmíněná urban fantasy trilogie Městské války, kterou načetl Otakar Sovina. Prvním Renčínovým audioknižně zpracovaným dílem byl však ještě rok před Městskými válkami román Klub vrahů (knižně 2018) – prózu kombinující detektivku a thriller vydalo v audioknižní podobě v roce 2019 vydavatelství Tympanum, a to v interpretaci Jana Plouhara. Nejnovější audioknihy – ač jde o autorův zatím nejstarší audiálně zpracovaný text – se opět ujalo Čti mi! Četbu vydavatel svěřil Vojtěchu Hamerskému, který je znám spíše coby booktuber než audioknižní interpret. A ač není Hamerského přednes dokonalý, výslednou podobu Jména korábu lze označit za příjemné překvapení.

Jméno korábu je pohádkově laděný příběh pojednávající o putování bezejmenného kapitána (a jeho prazvláštních společníků) pátrajícího po vlastní minulosti a – mimo jiné – po jménu své dočasně bezejmenné lodi. Posádka zažívá různé fantastické příhody, odkrývající něco z autorovy téměř bezbřehé imaginace, přičemž skutečnost, že kromě lidí tu občasně vystupují a jednají jako postavy i koráb, personifikované moře, skaliska nebo třeba klobouk, se jeví ve světle autorovy rozpustilosti ještě jako poměrně všední. Spíš než s příběhem v klasickém pojetí, setká se posluchač s asociativním vyprávěním nahodilých příhod z plavby, které spojuje zdánlivá naivita, bezmála snová poetika a také osobitý, místy až montypythonovský smysl pro humor, který nenápadně probublává stopáží.
 
Hamerský čte Renčínovu novelu obecně vcelku příjemně, jeho dikce odpovídá náladě, jen poměrně silný přízvuk (ač o mnoho slabší, než u některých jiných interpretů spolupracujících se Čti mi!) je poněkud rušivý a hrozí, že pro některé posluchače by mohl být až nestravitelnou překážkou. Interpretace je ovšem i tak povedená, Hamerský si dává záležet, aby rozlišoval postavy i nálady, což se mu daří velmi dobře. Ač se v některých pasážích a dialozích může zdát, že mírně přehrává, není tomu tak: ve skutečnosti hraje s posluchačem stejnou hru, jakou rozehrál autor se svým čtenářem, a to hru na pohádku a čtení/poslech pro děti, které ovšem čtením/poslechem primárně pro děti není (byť i pro ně bude Jméno korábu určitě nezávadné ba naopak zábavné).
 
Jinými slovy, svým projevem dobře vystihuje jak pohádkovost příběhu, tak určitý nadhled v takovém přístupu k dílu, neboť Renčínova kniha se sice coby pohádka maskuje a ráda se tak tváří, ale ve skutečnosti jí není. A to, zdá se, Vojtěch Hamerský dobře chápe a podle toho text uchopil. Co se tempa týká, Hamerský nijak nespěchá a o trochu rychlejší přednes by neuškodil (spíš naopak), zároveň však interpret dokázal docílit efektu, že se v jeho podání poslech nijak netáhne, na čemž má pochopitelně svůj nezanedbatelný podíl i pestrost a naprostá nepředvídatelnost děje.
 
Za zmínku stojí i zvolené hudební předěly, které svou jemnou náladou a hypnotickými tóny velice libozvučně doplňují pohádkově-mytické pojetí, zdůrazňují snovou atmosféru a onu zdánlivou naivitu, přičemž mají stejnou funkci jako – do audioknihy nepřenosné – ilustrace, jimiž bylo původní, tedy knižní, vydání Renčínova příběhu doplněné.