V Inovátorech se Isaacson vydal na odvážné pole – v jedné knize se rozhodl pojmout dějiny technologických pokroků. Ačkoliv své vyprávění zespod limituje dobou poloviny 19. století, v jeho zorném poli zůstává výhradně druhá polovina století dvacátého. Odklon od tematiky, prostupující životopisem "jablečného krále" Jobse, nenastává, ba naopak. To, co na Jobsovi Isaacsona bezesporu zajímalo, dostává v Inovátorech ještě více prostoru. Jde o sepjetí vizionářství s osobní rovinou každého z inovátorů. Proto má jeho nová kniha ambici (a schopnost) oslovit i ty, které dějiny osobních počítačů, internetu nebo emailové komunikace nefascinují. Isaacsonův dar nahlédnout do podhoubí, aniž by vytahoval lacině bulvární domněnky a historky ze života významných osobnostní, posouvá Inovátory o řád výše – a také mimo žánr "technické literatury".

Vzhledem ke skutečnosti, že Inovátoři mají při poslechu více než 20 hodin, přesto dokáží pojmout desítky osobností a přes padesát let vývoje, mohla by se zrodit pochybnost, zda nebudou příliš plout po povrchu. Nikoliv. Isaacsonovo rozhodnutí položit jednotlivé inovátory vedle sebe a dát jim prostor v jedné jediné knize dává smysl – umožňuje totiž vznik vzájemných vazeb. Ne snad, že by nutně musel autor na pojítka upozorňovat, pozorný čtenář si vztahy mezi jednotlivými vynálezy a pokroky sám utvoří. Může je konfrontovat a může se najednou i na technologický vývoj dívat z jiné perspektivy. A to vše, aniž by Isaacson opomíjel zásadní (ale leckdy zdánlivě i druhotné) události ze života inovátorů. Za tento významný klad knihy může dozajista autorova literární zkušenost se žánrem biografií. Isaacson ví, co si může dovolit, aby nám poskytl pocit, že si vynález umíme propojit s jeho tvůrcem. Autora totiž především zajímá to pozadí příběhů, které souvisí s odkrytím způsobu myšlení těchto významných osobností.

Zprvu jsem měl obavu, zda se do poslechu Inovátorů pouštět. Zda nebude lépe vzít do rukou knihu, aby nedocházelo k promíchání jmen. Ale stejně, jako se taková obava ukázala být lichou v případě Jobse, ani u Inovátorů jsem se necítil ztracen či zamotán. Přednesu Vladislava Beneše sice schází silné charisma a poutavost Martina Stránského (načetl právě Steva Jobse), přesto považuji jeho výběr za podařený. Barvou hlasu spíše uklidňuje, současně se hodí na literaturu faktu – ať už díky schopnosti místy fakty přeplněné věty odvyprávět srozumitelně a se zájmem, tak i díky adekvátní rychlosti četby. Jen místy mi přišla dikce poněkud strojová, Beneš klesal hlasem a dělal pauzy prakticky za každou částí věty, která nesla nějakou informaci. (Jenže je dost možné, že právě toto vede posluchače k tomu, aby vnímali pozorněji, o čem Isaacson píše.)
 
Inovátoři sklízí zaslouženou chválu ze všech stran. Nenabízí sice tak zajímavý příběh o kontroverzní osobnosti, jako tomu bylo v případě Jobse, ale rozhodně otevírají dveře k chápání revoluce, která se za poslední dekády odehrála a stále ještě odehrává.