Zpět

Intimní rekonstrukce

recenze, , 17.08.2021
Svolení
Svolení je více než klasickým románem terapií. Vanessa Springora se vrací do svého dětství. Ve třinácti letech se seznámí se slavným, starším spisovatelem G. M. Vzniká láska. Alespoň tak tehdy dívka vzájemný vztah vnímala.
Posun v intepretaci, prožitku vztahu se začal projevovat s dalšími lety. A především v dospělosti, kdy na V. S. dopadaly důsledky tíživěji a tíživěji. To, co se kdysi mohlo jevit jako romantický háv, se s odstupem (i času) ukázalo být nepříjemným, tíživým kabátem, který patřil možná charismatickému, přesto deviantnímu predátorovi.
 
Z anotace knihy Vanessy Springory lze snadno nabýt dojmu, že ruku v ruce s #MeeToo se i ona rozhodla odvyprávět svůj vlastní příběh, svou vlastní křivdu a bolest. Ano, dost možná vzedmutá vlna sehrála iniciační moment, přesto její Svolení rozhodně nemá v záměru, ale ani ve způsobu podání zabarvení jakékoliv politizace osobního traumatu. Naopak. Vlastně až překvapí, s jakým odstupem dokáže Springora na sebe samu a to, co kdysi prožívala a čeho se stala součástí, nahlížet. Tato distance možná leckteré čtenáře a posluchače zamrzí, vždyť „román“ tak působí mnohem chladněji, než by se dle tématu mohlo očekávat. Vnímat takové rozhodnutí můžeme ale i pozitivně: díky tomuto přístupu totiž spisovatelka akcentuje popisnost problému – tedy problém samotný. Co se dělo, proč? Mohla udělat něco jinak? Mohla její matka dělat něco jinak? Žádná emocionální hra na kočku a myš, na padoucha a oběť. Ačkoliv zde máme jasně pojmenované predátorství a to, co skutečně ve výsledku vedlo k traumatům, Vanessa Springora z něj nehodlá dělat semínko k fikčnímu dramatu. Svolení, byť výsostně osobní výpověď a terapie, funguje univerzálněji – jako obecný obraz desítek a stovek obdobných případů.
 
 

Vydavatelství Témbr v nezkrácené podobě (bavíme se přesto o pouhých čtyřech hodinách) uvedlo audioknižní Svolení s hlasem zkušené Heleny Dvořákové vedené neméně zkušenou režisérkou Alexandrou Bauerovou. Při poslechu by se mnohdy mohlo zdát, že Dvořáková příliš barví hlas až by se snad chtělo jej přisoudit poslechu románu jako jsou Malé ženy nebo třeba Cizinka. To, co by se však mohlo jevit jako dramaturgický odklon, z perspektivy celého díla nakonec dobře funguje, neboť Svolení je v nemalé míře o naivitě a „brýlích“, které měla mladá dívka nasazené na očích. Helena Dvořáková možná více, než by bylo nutné, ale přesto ne špatně, akcentuje právě tuto polohu. Ocenit ji lze i v kontextu autorčiny stylistiky – onoho již zmíněného odstupu, kdy právě tento kontrast mezi interpretací herečky a strohostí v zachycování situací vytváří větší pnutí. A v souladu s ním zní i jednoduché, ale účinné hudební mezihry Davida Pravdy.
 
Svolení není klasickým románem, rozhodně ale není ani hlasitým výkřikem, apelem. Křehký, intimní text funguje nejlépe jako rekonstrukce jednoho konkrétního případu, osudu, jeho naivity, stejně jako bolesti a vypořádání se s ním.