Zpět

Reacher versus „Organizace pro osvobození Montany“

recenze, , 06.03.2023
Jack Reacher: A přece nezemřeš
Když britský televizní producent Jim Grant přišel v roce 1995 ve svých jedenačtyřiceti letech o práci v televizní stanici Granada, rozhodl se, že se dá na dráhu spisovatele na volné noze. Ze všech žánrů ho nejvíc lákal thriller a ze všech prostředí pak Spojené státy. Uvažoval takto: v USA thriller vznikl, zde má domov a kdo chce být úspěšný, měl by prorazit právě zde. Takto se ve zkratce „narodil“ spisovatel Lee Child, který stvořil oblíbenou postavu armádního vysloužilce, bývalého vojenského policisty Jacka Reachera, hrdinu dnes už téměř tří desítek románů, které od roku 1997 vydává s železnou pravidelností jednoho titulu ročně.
V románu Jatka (Killing Floor) přišel Lee Child s výborným nápadem, kolem něhož točí zápletku, ve druhém A přece nezemřeš, který právě vychází jako audiokniha, takový nosný nápad chybí. Co však nechybí, je typicky americká rekvizita – paramilitární politická sekta, která se pro svůj cíl – osamostatnění části Montany a vytvoření jakési pravé demokracie tak, jak byla údajně zamýšlena zakladateli USA – neštítí prakticky ničeho. A tak si jednoho krásného dne počíhá na dceru vlivného armádního generála, aby ji unesla. Jenže se k tomu úplnou náhodou připlete Reacher.

Děj románu je jak oproti Jatkám, tak (a obzvlášť) oproti novějším románům, v nichž už je Childův styl praxí doveden k dokonalosti, přece jen zdlouhavější a popisnější, ale do jakéhokoli náznaku nudy má minimálně tak daleko, jako je z Chicaga, kde román začíná, do Montany, kde vrcholí.

Různé polovojenské skupiny jsou vděčnou rekvizitou v americké beletrii a popkultuře obecně, ale námět je dnes pikantně zajímavý kvůli aktuální konotaci: je to jen něco málo přes rok, kdy jsme viděli takřka v přímém přenosu, kam může vést fanatismus snadno manipulovatelné, a tudíž manipulované lůzy. Viděli jsme útok společenské spodiny na Kapitol, nezastavený, ba naopak ještě přiživovaný populistickým politikem, který si dodnes odmítá připustit, že prohrál volby. O rok později jsme totéž s analogickým obsazením a podobným průběhem viděli v Brazílii. Pokud nic jiného, pak se zamyšlení nad tím, kde se podobné sektářské skupiny berou a proč na sebe obvykle berou podobu, jakou berou, v druhém románu Childovy série dočkáme. Krom skvělého a napínavého thrilleru, samozřejmě.

Dramaturgové vydavatelství OneHotBook vlastně nemohli sáhnout k lepšímu materiálu pro ambiciózní sérii audioknih. Prosté, věcné vyprávění, které se postupně vycizeluje do typického Childova stylu holých vět a přesných, nebásnivých přívlastků, je v české verzi významně podpořeno skvělými překlady Ivy Harrisové. V rámci románu je vždy konstruován vysoce napínavý, byť ne zcela uvěřitelný děj, kdy obdivuhodná přímočarost příběhů tvoří ideální předlohu pro herce a jeho režiséra. Zkušený Michal Bureš, který je znám tím, že jde málokdy tou nejpřímější nebo nejvíc se nabízející cestou, vsadil na herce a populárního rozhlasového moderátora Vasila Fridricha.
 

Nezdá se možná, že by byl Fridrich ideálně zvoleným interpretem reacherovské série. Seděl by zde zřejmě hlas tvrdší a projev takový, jež by evokoval strohou a věcnou mluvu dlouholetých vojáků. Fridrich je především charakterním hercem, nikoli akčním hrdinou, a tak ničím takovým na první poslech nedisponuje, přesto podává přesvědčivý, nadprůměrný výkon. Pokud by v některých situacích ubral na výrazu, interpretace by se blížila dokonalosti. Síla Fridrichova vypravování je totiž (tak jako u Childa samotného) ve věcnosti, pokud ji (spisovatel i interpret) uhlídá.

Celkově je – zatím vyšel vedle Jatek poněkud nelogicky i osmnáctý díl Nevracej se – celá série profesionálně zvládnutá, a to i po technické a hudebně-dramaturgické stránce, kdy se zase jednou povedlo vybrat a integrovat hudební předěly tak, aby ani náznakem nerušily plynulý poslech. Přes veškeré výhrady jde o 16, potažmo 44 hodin opravdu kvalitního poslouchání. A to ovšem dnes stále není standard ani zdaleka.