Zní to až idylicky: autorka vtipných detektivek, která má rozsáhlou fanbase a zázemí stabilního nakladatelství, to tu dlouho nebylo, pokud vůbec někdy. Má to ale svých několik ale.

Když se v osmém románu Jak se vaří netopýři, který od prvního dělí pouhých sedm let, Josefína Divíšková se svým přítelem, policejním vyšetřovatelem Tvrdíkem, vydá na dovolenou do Karlových Varů, pozorujeme vše, co sérii zdobí. Je to svižné tempo, sympaticky upřímné komentování děje ze strany (nejen) hlavní hrdinky a vtipné dialogy. Ty jsou právě tak brilantně odposlechnuté, co se stavby vět týče, jakož i dobře vypointované a dokreslující charaktery postav v sympaticky nadsazené karikatuře. Delší expozice před zločinem dovoluje Rejfové zalidnit svůj fikční svět množstvím postav, z velké části bizarních, a z jejich interakcí následně těžit pozadí své detektivní zápletky – a to nápadité a promyšlené zápletky.

Zde nastupuje první „ale“: detektivní zápletka je natolik v pozadí autorčina zájmu, že se až vtírá otázka, proč raději nenapíše klasickou humoristickou prózu. A také otázka, kde je vlastně ta hranice, kdy se z nadsazené detektivky stane cosi jako vaudeville. Dějiny žánru znají řadu autorů, kterým se i velmi humorné příběhy podařilo udržet v jeho hranicích. Za všechny lze prozkoumat třeba dílo Simona Bretta. Ten svému věčně opilému herci bezvýznamných rolí Charlesovi Parisovi přisoudil účinkování ve skutečně výjimečných detektivních prózách, zatímco příběhy jeho druhé série Detektivové z Tawcesteru se jako detektivky rozpadají pod nánosem slovního humoru. A Rejfová se zatím blíží spíš této druhé sérii.

Krom toho je celkem nabíledni, že Marie Rejfová je sice stylisticky zručná autorka, ale už dopředu rezignuje na jakoukoli literární hodnotu. Vytváří obyčejné spotřební zboží, které dobře zabaví na dovolené nebo v dálkovém autobuse, ale stěží bude předmětem hlubších čtenářských úvah. Není na tom vůbec nic špatného, ale je potřeba s tím počítat.

Poslední, největší „ale“ je nepříjemné jako Tvrdíkova teta Václava a týká se – bohužel – zvukové podoby Rejfové knih. Všechny interpretuje členka Dejvického Divadla Zdeňka Žádníková Volencová, která má za sebou hezkou řádku zajímavých rolí a ani v audioknižním rybníčku nepatří k začínajícím plavcům: kromě třeba Hodinek od Ašera Zuzany Dostálové má na kontě i projekt charitativní audioknihy dramatizovaných pohádek Ve znamení motýla vydané ve prospěch jejího nadačního fondu.
 
Od prvních okamžiků je zřejmé, že Žádníková sází na extrémně herecký projev, kdy hraje nejen přímé řeči, ale vlastně úplně všechno včetně těch nejbanálnějších popisů. Je to „totální interpretace“, kterou u nás nejvíc proslavil a k dokonalosti dovedl Jiří Lábus. Ale i on bývá předmětem nejedné kontroverze, protože právě tento způsob čtení má svých odpůrců zřejmě víc, než (snad už vyhynulé) převádění knih do audia prostřednictvím syntetického hlasu.

Když se k takové interpretaci přidá nedbalá režie, je zaděláno na nejedno pokrčení rameny. Jakub Tabery, který (a to si řekněme co nejhlasitěji) dokáže vytvořit mimořádně hodnotné nahrávky, v tomto případě neohlídal několikrát se vyskytnuvší nelogickou dikci, která neodpovídá smyslu textu, nebo změny rytmu, které jsou až nevysvětlitelné.

Ani postprodukčním nedostatkům se nahrávka nevyhnula. Špatný střih je třeba slyšitelný zhruba půl minuty před koncem tracku 14 (Dvě, Část 8) a zhruba uprostřed téže stopy se z ničeho nic objevuje nelogická delší pauza – je jich tam víc, tato však trvá nesnesitelných 10 (!) vteřin. Bylo by ku prospěchu věci, kdyby se příště podařilo podobné chyby odladit a nepodávat dalšího netopýra nedopečeného, třebaže v knize samotné tento létající savec znaměná předzvěst neblahých událostí.

Co může vzejít z nedopečeného netopýra jsme v uplynulých několika letech během lockdownů pocítili na vlastní kůži celkem bolestně. Z této audioknihy naštěstí žádný vznik pandemie nehrozí, ale je to bohužel také ta nejlepší zpráva, kterou o ní máme.