Beny je kluk ze špatné čtvrti a špatné rodiny. Právě kvůli tomu druhému nemůže jít studovat, a tak, zatímco bývalí spolužáci na něj hledí s přezíravostí a dávkou arogance, on hlavně řeší, jak se vyhnout vojně. Kamarádí s podobnými, z „dobré socialistické společnosti“ vyloučenými typy, jako je zaměstnanec sběrného dvora přezdívaný Fabrikant, nebo jeho občasná společnice, „příživnice“ Julka. Díky svému talentu pro fotografování se však postupně dostává do vyšší společnosti, a to – zdánlivě paradoxně – díky svým kontaktům mezi dělníky nebo bezdomovci, které zachycuje na snímcích. A jsou tu i jiné postavy, jako například alkoholickým otcem týraná sousedka Růžena, jejíž vlastní příběh nejen poukazuje na další vrstvu sociálních problémů a nechává čtenáře/posluchače nahlédnout do různých podob domácího násilí, přičemž klade morální otázky ohledně pomsty a její legitimnosti.

Nejnovější román Simony Bohaté je tedy pestrou freskou, zdánlivě jen dalším románem o dobách socialismu, avšak díky autorčinu vypravěčskému talentu, smyslu pro příběh a citu zachytit mizející podoby města a jeho obyvatele, rozhodně stojí za pozornost a patří k tomu lepšímu, co se v tuzemské beletrii danými tématy zabývá. Snad i proto byl Klikař Beny Letos nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii Palmknihy Litera za prózu.

Jan Zadražil román interpretuje s určitým náznakem mladického drsňáctví v hlase, zároveň se mu výborně daří navodit atmosféru světa dobových puberťáků, čehož dosahuje, aniž by dílo karikoval nebo aniž by musel přehrávat. Díky tomu autenticky a příjemně vyzní jak floutkovství postav a četné vtipné momenty příběhu, tak zároveň celková nepříjemná a tíživá atmosféra, prosvítající z každé stránky, respektive z každé minuty audiálního zpracování. Například z postavy Růženy, která se až s hororovou estetikou mstí svému tyranskému otci, jde v Zadražilově podání opravdu strach. Interpret u ní místy zvolil polohu určité odtažitosti, častěji však vsadil na krutou žoviálnost, která (právě vzhledem k postavě a celkové náladě, s jakou Bohatá dané situace napsala) dokáže tolik zapůsobit. Nejlépe ovšem v Zadražilově podání vyznívají postavy Benyho mladšího bratra a zejména pak epizodní postavy dělníků, které podává obvykle s jistou bodrostí a tónem lidovosti. O to více pak na posluchače dolehne tragédie, k níž v továrně dojde, a která najednou všechny zaměstnance ukáže v úplně jiném světle.
 
Jan Zadražil se důstojně vyrovnal i s nástrahami, jako je třeba neumělý zpěv Julky – dívky přátelící se s Benym, ale především s Fabrikantem, jenž Benymu poskytuje prostor k bydlení, a hlavně k vyvolávání fotek. Její zpěv svádí k parodování, avšak interpret těmto svodům odolává a zmíněné začleňuje do své četby nerušivě. Podobných situací bychom nalezli více. A když už k jisté karikatuře Zadražil sklouzne, vždy jen na místech, kde dokáže pobavit, ale zároveň nijak nenaruší celkové vyznění díla. Jednotlivé postavy přitom vykresluje jako svébytné charaktery, hraje je dobře odlišitelně a s citem dává do projevu ty správné emoce.

Jako trochu zvláštní se může jevit výběr hudby, která je sice sama o sobě dobrá a odpovídá atmosféře, avšak už příliš ne prostředí příběhu. Za chybu se toto však považovat nedá, přinejmenším lze volbu hudebních předělů označit za dosti svébytnou a originální.