Zpět

Satira, která chladí

recenze, , 14.08.2018
Konec civilizace
Přes pětaosmdesát let dělí vydání české zvukové podoby Konce civilizace od samotného zrodu její předlohy. Zdánlivé stáří ovšem dodává textu na přesvědčivosti. Aldous Huxley totiž ve třicátých letech minulého století dokázal pracovat s takovou vizí budoucnosti, až dnešního člověka mrazí, jak těsně se následující dekády i aktuální vývoj s jeho tezemi potkávaly a potkávají.
Konec civilizace bývá sice považován za satirickou antiutopii, sci-fi, která předjímá, ale současně ironizuje, přesto je lépe být s očekáváním břitkého humoru opatrný. V Huxleyho podání se satira utváří do podoby vpravdě kousavé, nese ale v sobě pohled, který studí. Ne prvoplánové varování, jak mohou vypadat autoritativní režimy, ale také (dávnověká) lidská touha vzít do vlastních rukou chod přírody, si coby dílčí motivy bere tak moc z naší prožité minulosti, a tolik z dějů, které nás i dnes obklopují, že usmívat se jde jen stěží. Ne snad, že by to mělo být Huxleyho cílem, ale vyjasnit si „pojmosloví“ neuškodí.

Ostatně, zmínka o chladu se zde neobjevila náhodou. Vzít do úst takový text, má-li se režijní a dramaturgická koncepce interpretace (vy)znění originálu co nejvíce přiblížit, znamená i jistý emocionální distanc. Marek Holý, který už má s audioknižní sci-fi látkou své zkušenosti, si pod režijním vedením Luboše Koníře takový postoj k emocionalitě textu naštěstí vybudoval. Aniž by nutně došlo k popření prožitku, jeho modulací hlasu významně prostupuje vědomí, že obraz budoucnosti je nehostinný. A ačkoliv má ve světě příběhu prostor fyzický prožitek (ať už ten sexuální, nebo způsobený omamnou látkou), na opravdové city jako by místo nezbylo. Nehledě na to, že postavy, jimž Holý propůjčuje hlas, žijí v dopředu narýsované cestě, po níž se musí vydat.
 

Odlidštění a naopak posilnění vládnoucího systému udává četbě rytmus a jistou pravidelnost. Stejně tak i hudební předěly, poskládané ve velké míře z ruchů, jsou daleko od obrazů budoucnosti, za kterou bychom chtěli coby čtenáři/posluchači kráčet.

Takřka jedním dechem je však třeba dodat, že ona satira se ani v originálu, ani v audioknize nezbavila jisté snahy o to, aby text jako takový nevyzněl coby samoúčelný způsob, kterak nás dostat do deprese. I v intonaci Marka Holého lze tak vypozorovat, že příběh je opravdu jen příběhem, měli bychom od něj mít jistý odstup a vzít jej do ruky spíše jako sci-fi román, nežli jako angažovaný plakát či esej. Vydařená je i charakterizace postav, respektive rozhodnutí je od sebe příliš neodlišovat, bez ohledu na pohlaví. Posluchač se nedostává do situace, kdy by byl poslech nepřehledný, ale ani nenabude dojmu, že se mu herec snaží předvést ze svého hlasového umění co nejpestřejší výběr. 

Konec civilizace vzbudil ohlas už za svého zrodu, u nás se pozornosti dočkal až takřka o půl století později. Dnes už patří mezi klasiku daného žánru a bývá ruku v ruce s Orwellovými romány Farma zvířat a 1984 považován za klíčové příklady, jak se literatura vypořádávala (a jak předvídala) s nebezpečím totality.