Není divu, že prvotina ještě ne třicetiletého Jaroslava Kalfaře, Kosmonaut z Čech, vzbudila při svém nedávném vydání mimořádnou pozornost: autor ji napsal v angličtině a poprvé uvedl ve Státech, kde se dočkala řady (pozitivních) recenzí v těch serióznějších médiích. Tahle opačná cesta (ze zahraničí směrem k nám) se u „české“ literatury nevídá často, a lze proto pochopit velezájem našich médií. A stejně pochopitelné, jako ono haló, je i rozhodnutí dostat Kosmonauta z Čech do podoby audioknihy. Nepřekvapí ani, že se tohoto kroku chopilo vydavatelství OneHotBook, které a) si takové žhavé novinky umí dobře pohlídat, b) věnuje českým knihám systematickou péči.

Kosmonaut z Čech se čte a poslouchá opravdu velmi dobře. A to dokonce tentokrát neznamená, že by autor rezignoval na utvoření působivého stylu, jazyka, který v řadě chvil čechrá, někdy provokuje, vzbuzuje zkrátka emoce, chvílemi svou básnivostí, jindy zas schopností být ve své strohosti překvapivě krutý. Dokonce si Kalfař zaslouží respekt za um dát dohromady několik příběhových vrstev a s každou de facto i trošku (někdy víc) odlišný žánr. A tak Kosmonaut z Čech je sci-fi románem, stejně jako introspekcí hrdinova vnitřního světa – jeho vztahů, jeho minulosti. A nad to i zážitkovou ilustrací pohnuté morálky totalitního režimu, stejně jako fabulací nad alternativní historií. Na jeden román o třech stovkách stran (dvanácti hodinách poslechu) je to úctyhodný balík – a světe div se, ono se to v něm nemele, celek je kompaktní a při odstupu (dočtení a poslechu) očividně pevně vybudovaný od samého začátku až do konce. A to, aniž bychom dokázali jednotlivé vývojové vzorce předvídat. Už proto si román pochvalu zaslouží, už proto byste jej měli zkusit.
 
Přesto má, jak správně tušíte, svá ALE. Dostávám se k perexu článku. Při přípravě jako by skutečně za Kalfaře myslel počítač. Když byste si při poslechu vypisovali různé dílčí motivy, jež spřádají dějovou síť, zjistili byste, že jde de facto o prvky, které by při společném brainstormingu dali do kupy nakladatelé, plánující společně nějaký zaručený hit, který v USA vzbudí pozornost svou „východní poetikou“, přesto bude dostatečně kamarádský s mainstreamovou produkcí. S troškou rýpavosti lze tedy říct, že Kalfař v tomto směru zafungoval zejména jako prodejce, než jako spisovatel-hledač. Jednotlivé motivy coby korálky zavěsil na nit natolik promyšleně, aby žádný z nich na sebe příliš dlouho nepoutal pozornost. Nejenže tak román působí vlastně dynamicky, nestačí nudit, ale odkloní se od rizika čtenářského hloubání, které by dost možná mohlo rozpoznat povrchnost Kalfařova tvůrčího myšlení.

Samotnému se mi to přihodilo při poslechu několikrát. Když například při „sci-fi kapitolách“ začalo vyprávění nápadně připomínat A. C. Clarka nebo S. Lema, či dokonce některé jejich filmové adaptace (tak třeba Solaris), Kalfař přehodil výhybku a má mysl se musela zaobírat zcela jiným žánrem a jinými motivy. Když naopak při cestách do hlubin sebereflexe hlavního hrdiny začal být Kalfař namísto jímavosti jaksi vágní (nebo opět asocioval jiná díla: např. Hejno bez ptáků), před pocitem sebeparodie jej zachránila… ano, výhybka a změna žánru a motivů. Rozhodně bude zajímavé si Kosmonauta z Čech po čase zopakovat a tentokrát se nenechat autorem manipulovat, nýbrž kritičtěji podrobovat text vlastnímu hodnocení.

Pro výše zmíněný rys je vlastně zvuková podoba knihy ještě o poznání výhodnější: plynulý tok vyprávění totiž zamezuje (snadné) možnosti se nad jednotlivými slovy, větami podrobně zamýšlet, k textu se vracet, a odkrývat tak možné slabiny či snad samoúčelnou „hezkost“ stylu. Audiokniha se totiž pravděpodobně ještě o něco lépe vstřebává než text samotný.

Podepsal se na tom pochopitelně interpret Petr Jeništa, herec Divadla Na zábradlí, pro něhož je Kosmonaut z Čech audioknižní premiérou. Vedl jej však zkušený Hynek Pekárek, režisér nejen nedávné novinky Dešťová hůl, ale i výtečně načteného Totálního rauše nebo Marťana. Jeništa ve svém projevu výrazně neproměňuje způsob čtení s ohledem na vyprávěnou linii či žánr, díky tomu se nejen podílí na kompaktnosti celé knihy, ale také dává posluchači pocit, že naslouchá jednomu konkrétnímu člověku – bytosti, která se ocitla na prahu (sebe)poznání a potřebuje se s tím vypořádat. Kongeniálně se jeho barva a dynamika hlasu podporuje s minimalistickým hudebním doprovodem. Vše jako by na nás spíše šeptalo, celek je pak křehčí a intimnější, než by možná byl při tradičním čtení.

Prostor v audioknize sice dostávají ještě další dva herci, ale party Veroniky Khek Kubařové a Vasila Fridricha patří mezi to nejslabší, co Kalfař do své knihy umístil. A díky tomu, že i zvukově (právě kvůli jiným hlasům/hercům) tato místa vyčnívají, může být při poslechu pocit z takové „chybovosti“ ještě o to silnější.