Býval elitním detektivem, pod rukama mu prošlo množství ožehavých, nezřídka politických kauz. Jméno Karla Tichého se veřejně začalo skloňovat především v období, kdy přední stránky novin plnily zprávy o uprchlém podnikateli Radovanu Krejčířovi. Jakožto člen týmu, který se kontroverzní činností tohoto muže zabýval, se později Tichý podílel i na filmu o něm, k tématu svého působení u policie hojně dával rozhovory. Po nuceném odchodu do civilu si stihl v médiích vybudovat pověst bojovníka proti organizovanému zločinu, který státu uchránil stamiliony, ne-li miliardy korun. Velká část veřejnosti ale neznala, často ani nemohla znát, podrobnosti jednotlivých kauz. A právě to bylo jedním z důvodů, proč se rozhodl promluvit, byť mnoho detailů si kvůli zachování mlčenlivosti ještě stále musí nechat pro sebe. I tak už toho ze své policejní kariéry stihl „dát na papír“ poměrně dost. A nejen na papír.
 
Jeho knižní prvotina, nesoucí název Lovec mafiánů: Příběh jednoho policajta, se pod hlavičkou Odeonu objevila na pultech knihkupectví v roce 2021. O rok později vydal vlastními silami i její audioknižní podobu, kterou v režii Hynka Pekárka načetl Hynek Čermák. Letos vyšla u Audiolibrixu téměř současně tištěná, elektronická i audioknižní verze jeho druhého literárního počinu, Kudy kráčel zločin. Spoluautorkou mu tentokrát byla redaktorka Hana Hlušičková, s jejímž přispěním publikoval v uplynulých měsících na zpravodajském serveru PrahaIN texty o historii českého zločinu. Ty se staly předobrazem jednotlivých kapitol, z nichž je výsledný tvar knižního vydání poskládán. Použité díly seriálu byly drobně upraveny, tu doplněny, jinde zkráceny, zachovávají si však jistou zpravodajskou podobu.
 
Tichý se tu drží spíše stručného, svižného stylu psaní, bez zbytečných kudrlinek, které by textům ubíraly na jejich čtivosti, respektive atraktivitě pro posluchače. Rozhodnutí vycházet ze série článků ale s sebou nese i několik negativ. Občas se v několika navazujících kapitolách, týkajících se stejného případu, opakují některé informace, které patrně sloužily k oživení detailů čtenářům on-line článků, vycházejících jednou či dvakrát týdně. V případě knihy, kterou zpravidla čteme či posloucháme kontinuálně po delších úsecích, ale snad mohly být tyto repetitivní detaily alespoň na některých místech vynechány. Myšlenky na možné škrty snad leckoho napadnou i tehdy, když se autor namísto rozebírání zločinů rozpovídá o architektonicko-umělecké stránce vzhledu historických policejních budov v centru Prahy. Úvodní kapitoly o popisu policie za časů první republiky a nechvalně proslulé případy z období komunismu vůbec jako by do jisté míry rozmělňovaly koncept celého díla. Pokud měla být kniha kronikou českého zločinu, příliš se jí to nezdařilo co do proporcí, protože u historických případů, které Tichý nevyšetřoval, se prakticky jen klouže po povrchu, zatímco příběhy z podsvětí z posledních třiceti let naopak jsou popisovány kýženě podrobně. Potěší ale encyklopedický výčet úmrtí spojených s polistopadovou mafiánskou érou, byť i zde jde spíše o sumarizaci v rámci jednotlivých kapitol již dříve probíraného. Snad se tímto snažil autor přinést něco navíc, oproti své první knize, s níž se novinka obsahově logicky na mnoha místech protíná. Čtenář či posluchač dychtivý zcela nových informací si po Krejčířovi, Mrázkovi či Jonákovi přijde nakonec na své, když se dostane na podrobnosti o současném svérázném podnikateli, kterým je Michal Redl, známý z aktuální kauzy Dozimetr.
   
Interpretem zvukové verze Kudy kráčel zločin je herec Pavel Soukup, který oproti svému kolegovi z první autorovy knihy zvolil uvolněnější, lehce odosobněný přístup. Zatímco Čermák působil jako naštvaný expolicista, Soukup si udržuje větší nadhled a jen místy káravým, jinde ironicky rezignovaným tónem vypráví o nepravostech, které se děly a možná dějí dodnes. Nesnaží se znít jako někdo, kdo bojuje na barikádách spravedlnosti s rozhořčením, ale spíš jako zralý pozorovatel, který ví, že ani  useknout jedno chapadlo krakatici nestačí k tomu, aby se ji podařilo zlikvidovat. S typicky precizní dikcí a vlídným, byť stále dokumentaristickým projevem, polidšťuje tuto kroniku zločinu a snímá z ní břemeno tíže marnosti, které by leckdy mohlo na posluchače padnout, kdyby byl vypravěčův projev strohý a méně nad věcí. Díky tomu se navzdory závažnosti probíraných témat otevírá Tichého kniha poměrně širokému publiku, které by čistě faktografický text podaný stroze nemuselo tak snadno přijmout.