Čtenáři populárních žánrů si Pavla Bareše zapsali jako autora trilogie Projekt Kronos, Kronovy děti a Kronův odkaz. Mezi druhým a třetím dílem série si střihnul ještě příznivě přijatý superhrdinský thriller Meta, ale od roku 2021 pracoval na novém románu o třicátnících, kterým měl být Lenochod Jimmy & jeho backup band. A přestože se odehrává v Británii, klidně by tahle kniha mohla mluvit i za třicátníky v Česku. Vzhledem ke svému vypravěčskému talentu, schopnosti psát chytlavé a přesvědčivé dialogy i vystavět příběh včetně dílčích epizod, by se Bareš klidně mohl živit psaním seriálových scénářů – místo toho se ale po právu sebevědomě opřel do společenské prózy. K tomu měl silně nakročenu už v Metě, v níž se věnoval mimo jiné tématu stalkerství, influenceringu a krádežím identity.
 
V románu Lenochod Jimmy & jeho backup band zužitkovává svou lásku k hudbě i zkušenosti s hraním v kapele. V příběhu nechybí dávné trauma, niterný prožitek hraní na hudební nástroje, psychologické tlaky v kapele, manipulace i tahanice o holku. Navazuje tak na současnou linii hudebních románů u nás zastoupenou převážně Přemyslem Krejčíkem a jeho knihami – taktéž z produkce vydavatelství Host – Malej NY (2019) nebo Srab (2022), který v tematizaci psychické tyranie nejen v prostředí kapely zachází ještě dál.
 
Barešem stvořený band je spíše podprůměrná garážová kapela středoškoláků, kteří mají rádi rockovou hudbu. Dneska už je jim přes třicet, pracují v kanceláři, učí na základní škole nebo prodávají hlínu a sazenice, ale je to právě dospělost a strach i únava z ní, co je přiměje, aby se vrátili na stejný fesťák, kde před patnácti lety skončil jejich bezstarostný věk. Bareš má schopnost vyjádřit konkrétní pocit i atmosféru, výborně zná prostředí, a tak může mít čtenář nebo posluchač intenzivní dojem, jako by se díval na další počin britského režiséra Edgara Wrighta.
 
Více než dvanáctihodinovou audioknihu v koprodukci Audiotéky a Hostu režíroval Ondřej Černý a četby se zhostil stejně jako v případě série Kronos bývalý člen činohry Národního divadla Brno, dnes herec a moderátor na volné noze Ondřej Novák. Co se týče charakterizace postav i proměn jejich chování vzhledem k situacím, zde se ukázal jako velmi schopný interpret, nejsilnější ve chvílích, kdy se na pomyslné scéně ocitá více postav a situace se stává dramatickou. V poslední třetině audioknihy Novák podává vyloženě nadstandardní herecký výkon a poslech je tak opravdu strhující. A nutno říct, že to leckdy neměl jednoduché, už jen s ohledem na množství citoslovcí znázorňujících hudbu a zvuky nástrojů. Do interpretace jde ovšem leckdy s ne úplně adekvátním řezavým chlapáctvím, na to, že přecejen nejde o příběh o životem ošlehaných rockerech – a práci na nahrávání nejspíš neusnadňovalo ani, že do četby šel často velmi nepřipraven, o čemž bude ještě řeč.
 
Totiž, co si postavy říkají o svém hraní, lze s úspěchem aplikovat i na tuto audioknihu. Především postřeh, že při hraní naživo se ledacos ztratí, ale ve studiu a tím i v nahrávce bude slyšet úplně všechno, každá vynechaná doba, každý opožděný nástup. A v této audioknize je toho bohužel slyšet až moc – a většinou to nelze přičítat ani tak Novákově interpretaci jako nepozorné režii.
 

Leckdy Novák čte repliku postavy, v domnění, že ji říká někdo jiný – ale zpětně k nápravě nedošlo. Jindy přichází s intonací, která se ukáže být proti smyslu, třeba jásavé „Paráda!“ s dodatkem, že šlo o sarkasmus – ale k opravě opět nedošlo. Zatvrzele čte druhý pád slova stage jako „stedž“ místo „stejdže“ („Prkna stejdž jim zavrzala pod nohama“) a Femme fatale jako „Fem fatal“ – ale k nápravě nedošlo… O celkem nesmyslných odchylkách od výslovnosti některých jmen, místopisu nebo nástrojů jako „kejbord“ ani nemá význam se rozepisovat. To všechno jsou případy, kdy měl režisér zavelet Stop, promluvit si o tom a zkusit to znovu. Jenže problém je mnohem rozsáhlejší.
 
Tu a tam chybí nějaké slovo jako v případech: „Zatvářila se, jako by té otázce ani pořádně rozuměla“ nebo „Bude maminka v pořádku? Zeptala.“ Zvláštně působí také vystříhání nádechů a posluchači může dlouho trvat, než si zvykne. Často není jasné, zda hovoří vypravěč, hrdina, nebo si to některá postava jenom myslí, takže je situace zmatečná. Ostatně ztížená je i samotná orientace v časových linkách vyprávění. Koncepci audioknihy by výrazně pomohlo, kdyby alespoň byly pasáže minulosti postav uvedeny jiným jinglem než ty ze současnosti.
 
Stručně řečeno Jimmy & jeho backup band není špatná audiokniha, rozhodně posluchačům zprostředkovává kvalitní, napínavý a umně odvyprávěný příběh od autora, který se zaměřuje na společenské problémy mladé generace a může si dovolit žánrový přesah. Ondřej Novák leckdy předvádí vynikající výkon a dokáže posluchače strhnout. Ale poslech by rozhodně byl příjemnější záležitostí, kdyby si s audioknihou tvůrci dali více práce, kdyby jí věnovali nějakou péči a pozornost, kdyby nahrávka šla ven klidně o pár týdnů později, důkladně opravená a po všech směrech vyladěná.