Zpět

Slyšte Magora!

recenze, Přemysl Krejčík, 07.09.2022
Magorské modlitby
Byť poezie v audioknižní podobě občasně vychází, je stále „popelkou“ a posluchačům se jí nijak velké množství nedostává. A když už, tak se jedná zpravidla o texty autorů dávno mrtvých. A přesto, že Ivan Martin Jirous už tento svět také opustil, lze ho považovat za autora více méně současného, přestože ke generaci nejmladších poetů má daleko. Tematický výbor z jeho básnické tvorby vydalo pod názvem Magorské modlitby nakladatelství Biblion, které též knihu připravilo v audiální podobě.
Ivan Martin Jirous (1944–2011), známý také pod přezdívkou Magor, patřil mezi přední básníky a vůbec vůdčí osobnosti českého undergroundu. Kromě vlastní tvorby byl zásadní postavou také svým spojením s hudební skupinou The Plastic People of the Universe a nekompromisními politickými názory, přičemž minulým režimem byl opakovaně vězněn. Jeho poezie zahrnuje širokou škálu témat a poloh od básní drsně naturalistických a nezdráhajících se vulgarit, přes spirituálně laděné citlivé texty obsahující křesťanské motivy až k veršům určeným pro děti.

Výbor z jeho básnických sbírek, zaměřený právě na verše spirituální a křesťanské, připravil historik a kritik Martin C. Putna, který jako editor odvedl výbornou práci. Společně s Oldřichem Kaiserem se také ujal interpretace audioknihy. Vydavatel vsadil na kontrast dvou hlasů a dvou podání, na jedné straně profesionálního herce, na druhé odborníka a zkušeného řečníka, avšak interpreta ne tak moc zkušeného v audioknižním světě (Putna doposud načetl společně s Miroslavem Táborským výbor z Karla Čapka nazvaný Skoro modlitby a také svou vlastní autorskou knihu Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy). Zdánlivě dobrý nápad ovšem nevyznívá tak, jak by měl – kontrast mezi oběma interprety je příliš velký. Zatímco suverénní Kaiser čte texty s lehkostí a jakoby přirozeně a bez nutnosti hrát (v čemž ovšem právě skvělost jeho hlasového herectví tkví), neherec Putna se pokouší svůj projev hrát až příliš slyšitelně, což bohužel příliš nefunguje.

Suchý hrubý hlas Oldřicha Kaisera zcela vystihuje a dokresluje atmosféru Magorových veršů, jež zároveň interpretuje nadmíru citlivě a příjemně. Mistrně si dokázal poradit i s těmi z textů, které autor napsal tak, že hlasitému čtení vysloveně vzdorují. V Kaiserově projevu to však není znát a poslouchat jakoukoli Jirousovu báseň v jeho podání je skutečný požitek. Z každého verše čiší takřka dokonalé pochopení básníka a jeho slov. V Kaiserově podání mají básně potenciál posluchače hluboko vtáhnout a zcela jím prostoupit.

Tomu bohužel mírně brání druhý interpret, respektovaný odborník na spirituální poezii Martin C. Putna. Jeho vstupy, v nichž vysvětluje a interpretuje smysl a motivy právě vyslechnutých básní (popřípadě dílo doplňuje o vzpomínky autora a dalších osob), zkrátka ruší. A to ne tím, že by to byly poznámky nezajímavé, ani ne proto, že je Putna slabší interpret, ale zejména proto, že akademické výklady básní – a nakonec i další vložené poznámky – narušují plynulý poslech a atmosféru, kterou by jinak na posluchače poezie přenášela. Co v tištěné knize může fungovat výtečně, zasloužilo by si v její audiální podobě přinejmenším přeskupit a důkladněji oddělit.
 

A byť je Putna excelentním vědcem a naživo i právem oblíbeným přednášejícím, nelze se v nahrávce při jeho pokusech o důrazy v přednesu ubránit pocitu, jako by mluvil na malé děti, nikoli na dospělé posluchače. Ačkoli je třeba ocenit jeho snahu, místy je až příliš urputná. Skoro se chce napsat, že jako herec v dětských představeních a dětem určených nahrávkách by Putna fungoval výborně, míněno zcela bez ironie. Nelze tedy tvrdit, že by byl Putna coby interpret vysloveně špatný, jen se sem zkrátka nehodí a audioknize neprospívá. Přesto je třeba uznat, že některé pasáže dokázal interpretovat nerušivě a vlastně příjemně i vhodně – a to paradoxně ty, kde se nijak nesnaží o svébytnou intonaci ani o důraz a přednáší text civilněji. Tam vyniká sympatická přirozenost jeho hlasu, na jiných místech ubitá příliš velkou snahou hrát, zvrhávající se v přehrávání.

I tato nahrávka tedy dokazuje, že ne každý, kdo umí poutavě mluvit k publiku, zvládá svůj talent uplatnit i coby audioknižní interpret. V kontrastu mezi zcela vynikajícím Kaiserem, který se zdánlivě minimálním úsilím recituje na té nejvyšší úrovni, vystupují nedostatky Putnova pojetí ještě výrazněji. Kdyby audiokniha zůstala jen u výběru Jirousových básní, nebo kdyby režie namísto odborníka na autorovo dílo zvolila ke Kaiserovi do dvojice profesionálního hlasového herce, mohla by výsledná nahrávka dopadnout mnohem lépe. Výsledek sice není vysloveně nepovedený, zejména díky Kaiserovu brilantnímu výkonu, k dokonalosti mu však leccos chybí.