Malevil francouzského spisovatele Roberta Merleho vyšel poprvé v roce 1972 a v českém překladu o dva roky později, takže je českým scifistům dobře známý. Tři sta padesát stran hutného textu doznalo v audioverzi podstatného zkrácení, takže si novinkový titul vydavatelství Kristián Entertainment vystačí s deseti hodinami. Přestože nejsem příznivcem krácení, nepociťovala jsem při poslechu zásahy do překladu Věry Dvořákové jako rušivé. Koneckonců Merle nám nechce vylíčit chaos posledních dní lidstva, ale zpomalit čas, aby se prostřednictvím svého hrdiny Emanuela zamyslel nad pilíři západní civilizace – náboženstvím, morálkou a vědou.

Režisér Jan Jiráň se při adaptaci Malevilu vydal jinou cestou než Tomáš Soldán, který se nedávno ujal Merleho románu Smrt je mým řemeslem, a který audioknihu postavil na bezchybné interpretaci jediného herce. V Malevilu se ústřední postavy a zároveň vypravěče zhostil zkušený narátor Martin Myšička. Jemu je dobrým echem Jaroslav Plesl. Emanulelovo vyprávění je totiž v Merleho románu přerušováno kapitolami, ve kterých Tomáš Emanuela doplňuje či dokonce některé pasáže rozporuje. Koneckonců hradní pán, který se silou vůle i svých činů snaží udržet mezi přeživšími řád, není neomylný.
 
Přestože herci Myšička a Plesl jsou ve skutečnosti téměř vrstevníci, hlasově přesně odlišili generační rozdíl ztvárněných postav. Myšičkův Emanuel je rozvážný a racionální, uvnitř váhající a citlivý, navenek rozhodný a v jistém smyslu manipulativní. Tomáš je ve shodě s knihou netrpělivý a mladicky kritický. Posluchače však čeká další více než třicítka hlasů! Nedovolím si ani na okamžik podsouvat, že by pasáže namluvené Jiřím Lábusem, Miroslavem Táborským nebo Janem Hartlem trpěly nějakým interpretačním nedostatkem. Výraznost jejich hlasových projevů však řeč hlavního vypravěče Emanuela tlačí do pozadí.

Když se přidají ještě ženské hlasy, nezbývá než obětovat vlastní vnitřní hlas, který by se tak rád propletl se slovy vyřčenými Martinem Myšičkou a Jaroslavem Pleslem, a z knihy prostě vystoupit. Dramatizací se vzdalujeme intimnímu světu knihy a stáváme se pozorovateli dění na akustickém jevišti. Může to být zábavné, ale sílu příběhu to oslabí. Počáteční pasáž by právě kvůli zapojení dětských herců mohla dokonce připomínat tituly typu Bylo nás pět. Postkatastrofickou vizi, která otevřela stavidla násilí a primitivním tužbám, zprvu neohlašuje ani hudební doprovod.

I přes zmiňované rozpaky nad zvolenou formou dramatizace stojí Malevil za poslech a zamyšlení. Román uvíznul v sedmdesátých letech minulého století a nyní doslova křičí: Podívejte se, jak jsme se za čtyřicet let změnili! Kde je dnes venkov? Jak si stojí křesťanství? Co by mělo být stavebními kameny, na kterých by se dala civilizace sražená na kolena znovu postavit? Osobně nejcitelněji vnímám vykreslení ženských postav. Merle nám líčí osoby ženského pohlaví jako papírové panenky na špejlích, byť patřičně vyvinuté. Nesnaží se do nich vžít ani je pochopit. Ženy hrají hry mužského světa a prostor, který jim je ponechán, vyplní hašteřením či koketérií.

Možná bychom dnes na spálené zemi daleko s většími obtížemi křísili život, orali pole, mleli mouku a zapřahali koně. Novodobí Robinsoni by měli v mnoha směrech daleko prázdnější ruce, a dokonce by jim chyběla i databanka vědomostí uložená v dobře vybavených knihovnách. Právě proto se stojí nad takovou představou konce zamyslet. Díky audioknižnímu zpracování je to jednodušší. A nezapomeňte na sklenku vína.