Zpět

Případ maniakálního zámečníka

recenze, , 03.07.2024
Noční návštěvník
Od vydání první šarády Jefferyho Deavera pro forenzního vyšetřovatele, geniálního kvadruplegika Lincolna Rhyma a jeho „nohy a oči“ Amelii Sachsovou, uplynulo sedmadvacet let. S českým knižním a momentálně i audioknižním vydáním patnáctého dílu série, románu Noční návštěvník, se naskýtá vhodná příležitost prozkoumat, kam se série posunula, a zjistit, nakolik ještě stojí za pozornost.
Na první pohled Deaver už brzy po začátku celé série rezignoval na jakoukoli přímočarost nejen v zápletkách, ale i ve struktuře svých textů. Ta tam je vycizelovaný lineární příběh postavený na napínavém popisu vyšetřování a forenzních analýz úvodního Sběratele kostí, v kterém všechny šokantní a přitom logikou samotného vyprávění uvěřitelné dějové zvraty vyplývají jen a pouze ze spisovatelova umu.

I Noční návštěvník nabízí hned tři (propletené) dějové linie. Nejzajímavější přirozeně zůstává ta hlavní – souboj týmu kolem Lincolna Rhyma s prohnaným pachatelem. Ten si říká Zámečník a opravdu mu neodolá žádný zámek. Vloupá se do domu či bytu žen, které žijí osaměle, pozoruje je ve spánku, přerovná jim věci v prádelníku nebo si připraví něco na zub. Na rozloučenou zanechá vzkaz „Zúčtování. Zámečník.“ napsaný rtěnkou na třetí straně novin Daily Herald. Není patrné žádné násilí, jen vyvolání pocitu ohrožení a ztráty bezpečí. Ale jak dlouho u toho zůstane? Anebo je v pozadí ještě něco nebo někdo, o čem či o kom nemáme na začátku příběhu ani tušení?

Krom toho se ještě ponoříme do šťavnatých popisů Rhymovy války se starostou a šéfy newyorské policie, kteří ho tentokrát dokonce úplně odstaví od jakéhokoli vyšetřování. Zdá se, že jde o následek Rhymova svědectví před soudem v důležité trestní kauze, které bylo rozcupováno obhajobou na kusy. A do třetice – Rhyma a Sachsovou se pokouší odstranit ze svého bídného života Antony Buryak, poněkud paranoidní mafián.
 

Vlastně lze vypozorovat, že se Deaverova série proměnila v šablonu, do které pak tak či onak zapracovává nový námět. Na tom jistě není nic špatného, obzvlášť pokud jde o námět, který je sám o sobě životný – a konstrukce děje rozhodně Deaverovi problém nedělá. Občas si vypomůže změnou lokace (Prázdné křeslo se namísto v newyorských ulicích odehrává na venkově v Severní Karolíně), často využije i neobvyklé záliby, kterou přisoudí pachateli a která tak může děj posunout do atraktivního prostředí. Svět iluzionistů a kouzelníků v románu Iluze má své předobrazy i v klasické detektivce (například ve Smrti z cylindru Claytona Rawsona, jednom z nejlepších detektivních románů vůbec), ale podobně jako fascinace jemnou mechanikou hodinových strojků či použití neobvyklé vražedné zbraně (v románu Ocelový polibek je to kupříkladu eskalátor) vytvářejí pro Rhymovo v podstatě klasické detektivní pátrání další vhodné kulisy.

Přesto zůstávají nejzajímavější autorovy fabulační schopnosti, které u něj především znamenají, že čtenář nesmí mít vůbec nic za dané či jisté. Je nicméně pořád možné zahrát si s Deaverem (a proti němu) tu klasickou hru na detektiva a pachatele před koncem odhalit. A to v tomhle případě není vůbec nic jednoduchého.
 
Co se od prvního dílu série nezměnilo vůbec, je kongeniální interpretace hvězdného člena sestavy Divadla v Dlouhé, oblíbeného herce Jana Vondráčka. Interpretuje Deaverovy napínavé texty s vervou nadšeného čtenáře, používá celou škálu hereckých technik od změn hlasu v přímých řečech až po přizpůsobování intonace a tempa momentální náladě. Přitom to vše činí nenápadně a přirozeně, že je vlastně těžké si všechny ty fígle a finesy uvědomit, přesto je možné si je dosyta užít. Drobné výhrady lze mít k výslovnosti některých vlastních jmen, třeba ostrova Curaçao, který se jako „kurakao“ nevyslovuje v žádném z myslitelných jazykových systémů.
 
Ale to jsou opravdu drobnosti. Režisér Michal Bureš, který za celou zvukovou podobou Deaverova Rhyma ve vydavatelství OneHotBook stojí, měl při výběru interpreta jako téměř vždy šťastnou ruku, což se sice zkušeného režiséra očekává, přesto to občas nebývá pravidlem. I celková koncepce audioknihy zůstává potěšitelně stejná – minimum hudby, a nejspíš právě proto přepečlivě vybrané, která se ozve na začátku titulu a pak sporadicky na konci kapitol, a důraz na atmosféru, kterou dokáže Vondráček vytvořit jen svým citlivým a zároveň chlapáckým výkonem.
 
Poněkud sice zaráží, že po šestém dílu série sáhli v OneHotBook po patnáctém, takže některé obzvlášť povedené příběhy zůstávají pro českého posluchače němé (zejména jde hned o sedmou část ságy, důležitý román Hodinář). Snad ale i ty v následujících měsících promluví.