Sám autor se rozhodl ze souboru esejů, seminářových příspěvků, referátů i článků z odborného a denního tisku vybrat pro zvukovou podobu pouze některé. A ačkoliv zamrzí, že poslechnout si můžeme jen část Rupnikovy knihy, nemělo by zklamání převážit nad poděkováním, že se vydavatelství Supraphon do takového projektu vůbec pustilo. Ano, Rupnik nepatří ke jménům ani pro širší veřejnost neznámým, ano, kniha se dočkala mediální pozornosti díky Liteře, přesto se sluší dodat, že valná část přítomných textů jednoznačně ilustruje autorovo mimořádné pohroužení do tématu a nevšední znalost kontextu. Intelektuální rozměr práce se projevuje i v těch „snazších“ a kratších článcích. A byť se Rupnikovi daří přemýšlet a formulovat své teze bez nánosu složitosti, od čtenářů, notabene pak posluchačů vyžaduje velkou míru soustředění.
 
Při poslechu totiž nejde pouze o to zachytit, co nám Rupnik říká, ale neustále se v rámci toku slov a vět s předloženými fakty a především pak tvrzeními vypořádávat. Ne, nemusí jít o nějakou přímou konfrontaci, byť i na tu možná dojde. Vždyť autor umí být „nepohodlný“. Nahlíží na nás, obyvatele Střední Evropy, kriticky. Klade mnohdy nepříjemné otázky. Podstatnější než samotná konfrontace, je však nutkání, potřeba myšlenky zpracovat. Vyhodnotit, pochopit, zasadit do kontextu a do vztahů i napříč jednotlivými kapitolami, respektive texty uvnitř knihy. (Možná právě v tomto ohledu bude více scházet to vše, co se do audioknihy nedostalo, neboť by se nám mohl Rupnikův záběr, tedy i kontext, do něhož postřehy vkládáme, rozšířit.)
 
Kniha rozdělená i ve zvukovém formátu do tří celků (Národní identita a nacionalismus, Česká společnost a komunismus, Česká transformace a evropská integrace) obsahuje texty rozkročené do několika desetiletí. Vždyť ten nejstarší pochází z roku 1974, nejmladší má dataci 2018, stejně jako rozhovor, který s Jacquesem Rupnikem vedl Karel Hvížďala. Ten mimochodem otázky klade přímo i v audionahrávce a patří tak mezi čtveřici interpretů, které Supraphon k načtení publikace oslovil.
 
Možná překvapí, že se jedná spíše o mladší generaci (tedy rozhodně s ohledem na věk autora textů), jmenovitě pak o Václava Jílka, Miloslava Königa a Igora Orozoviče. Zatímco první dva uvedení se co do způsobu práce s textem od sebe toliko neliší, Orozovič citelněji deklamuje, v jeho ústech se přeci jen autorova komunikace se čtenářem posunuje na úroveň přednášky. Věty jako by více „sochá“, zatímco Jílek a König volí plynulejší, přirozenější přednes. Ano, dávají si leckdy pozor na místa, kde lze vnímat Rupnikův „apel“, kde klade otázku, nebo hodlá se čtenářem více pracovat – v takovém případě zpomalí, některá slova od sebe více oddělují, akcentují konce vět či myšlenek. Přesto jejich čtení vévodí akurátní rytmus, příjemná barva hlasu a spíše méně nápadná dynamika.
 
Hudební podkres, který odděluje mnohdy dlouhé kapitoly (hned ta první dokonce přesáhne celou hodinu), sází na serióznost, snad až přílišnou. Melodie Leoše Janáčka, s prvky disharmonie, vsazena do smyčcových nástrojů je vážná a tak trochu místy spíše patetická, což při pozorném čtení Rupnikových textů vlastně působí jako rozpor, neboť autor se sice obrací do minulosti, ale ne s nějakou nostalgií, ani učebnicovým výkladem, ale aby ji kriticky zkoumal a stejně tak i vztahoval k dnešku a ke dnům, které nás teprve čekají.