Oni nevědí, co činí
Román Oni nevědí, co činí, který nedávno v překladu Michala Švece vydalo nakladatelství Leda, bývá představován jako finská odnož severské detektivky. Nejsem si jistá, zda mu tato nálepka spíš neubližuje. V některých ohledech má blíže Eggersovu Kruhu. Detektivní zápletka je upozaděná, transformovaná do tíhy nevyhnutelné tragédie, která dlouho vyčkává ve stínu a plně se obnaží až na poslední stránce. Musím se též ohradit proti steskům, které zaznívají ve čtenářských diskusích, že kniha je náročná a čte se dlouho, bezmála pět set stran textu slabší povahy vyděsí. Při poslechu audioknižní verze vás výška knižního bloku netrápí. Proud řeči nadnáší úvahy hlavních hrdinů, akademické diskuse i popisy futuristických technologických novinek jako kousky masa v hutné polévce. Stačí vzít lžíci a nabrat si další porci budoucnosti, která nás už netrpělivě vyhlíží za obzorem.
Finský autor Jussi Valtonen vystudoval neuropsychologii ve Finsku a USA a tuto zkušenost v knize dokonale zúročil. Jako by sám sebe roztrojil, když se rozhodl pro prazvláštní rodinnou konstelaci. Sledujeme životní peripetie Joea, amerického vědce židovského původu, který se krátce pokouší žít ve Finsku. Nahlížíme do kuchyně Alině, finské vysokoškolačce, která sice po seznámení s Joem na chvíli najde své sebevědomé já, ale život v Helsinkách ji tlačí k plotně, třem synům a práci s nulovým kariérním růstem. Dvacet let, které román obsáhne, pak ztělesňuje Samuel, jejich syn, ve kterém se sváří ambice a inteligence poděděné po americkém otci a citlivost a labilita vnímavé finské matky.
Nakladatelství Bookmedia zvolilo cestu nejmenšího odporu a celý mnohovrstevnatý román naložilo na ramena jediného herce. Filip Švarc se s úkolem vyrovnal důstojně, ale trojice narátorů by zřejmě lépe odpovídala skladbě románu. Valtonen prošel v UK scénáristickou průpravou a obratně splétá časové roviny, místa a odlišná hlediska vypravěčů jednotlivých částí knihy. V audioknize by posluchači mohly pomoci odlišit jednotlivé roviny hudební podkresy, bohužel audiokniha je na zvuk skoupá a s hudebním doprovodem neexperimentuje. Na navození atmosféry neobětuje víc než dvě vteřiny stále stejného jinglu, kapitoly končí v tichu.
Interpretace Filipa Švarce nejlépe konvenuje s Joem, ctižádostivým a práci oddaným neurovědcem, jehož optika se zdá být nejpochopitelnější. Koneckonců se chce jen věnovat své výzkumné práci. Vypravěč jeho slovům dodává energii a důvěryhodnost, nerušivá angličtina šmrnc. O něco hůře se Švarc sžívá s Alinou, postava se lépe zhmotní až v druhé polovině knihy, kdy v sobě žena najde netušený literární talent a větší životní rovnováhu. O to víc mladistvého elánu napumpuje narátor do projevu Samuela, provede nás zmatky dospívání, ve kterém se ostře střídají úspěchy a zklamání. Světlo, nebo tma, nic mezi tím.
Valtonen se hořce vypisuje ze svých zkušeností s fungováním vědeckého světa, kde talentovaní dříči usilují o vědecké granty, publikované články a definitivu. Citlivě si všímá odlišností amerického a finského akademického prostředí, rozdílného přístupu k emancipaci žen či výchově dětí. Jediným průsečíkem obou zemí se zdá být revoltující mládež, která je otřesená stavem životního prostředí, nenávidí korporátní styl a miluje sociální sítě a technologické novinky. Chytrý román se snaží přesvědčit své čtenáře, že není tak dlouhý pro nic za nic. U audioknihy nás čeká čtyřiadvacetihodinová stopáž a přehršle námětů k přemýšlení. Doporučuji bývalým snílkům, kteří dospěli a unáší je dravé apely globalizovaného světa. Co se čas od času zastavit a zamyslet se, zda vůbec víme, co činíme?