Ondřej Hübl na – v tuzemské společenské próze oblíbené – téma nahlíží z perspektivy nabízející mu škálu nových možností. Hned zkraje většinu čtenářů/posluchačů patrně zaujme – nebo naopak popudí – postava dcery Luisy, která je ostatně hlavním důvodem celého „výletu“. Ta je totiž skutečně jednostranná, naivní, hloupá a popravdě působí jako bizarní parodie mladé generace. Nelze se ubránit dojmu, že Hübl se rozhodl románem kritizovat část společnosti, o níž má poměrně radikální představy, avšak spíš jakoby odkoukané z diskusí na internetu: Kdo není striktním kapitalistou, je pozérským hipsterem, a především novodobým soudruhem, byť o praxi budovatelů komunistické „utopie“ neví ve skutečnosti vůbec nic.

A přesto, že Hübl černobíle vykresleným světem spíše přispívá k ještě většímu vzájemnému nepochopení a rozevření mezigeneračních nůžek, lze jeho veskrze angažovaný text vnímat i jinak. Tedy jako zábavnou hříčku, dystopií ovlivněnou prózu, přičemž je třeba si uvědomit, že dystopiím je nadsázka a někdy i záměrně neautentická parodičnost vlastní. A to i přes zjevnou skutečnost, že autorovy obecně konzervativní názory jsou více než patrné a tušit lze i velkou přezíravost k mladším ročníkům, v jejichž odlišném pohledu na svět vidí hrozbu obnovení totality, přičemž je v tomto autor poněkud konspirativní a má sklony generalizovat. Musím si dovolit malou odbočku: ve skutečnosti každý, koho děsí aktuální globální hrozby a nevnímá současný systém jako bezchybný, opravdu není rudý a nechce kolektivizovat majetky nebo navrátit pořádky zločinného režimu, to si prosím ujasněme.

Celkově je však Opona románem zručně napsaným, místy vtipným, poměrně originálním (byť překombinovanosti a dystopickým klišé se nevyhne; téma výletu ze současnosti do totality už se také v minulosti objevilo vícekrát), a o to jde především. V každém případě máme co dočinění s dílem velmi provokativním a ať už se čtenář/posluchač postaví na kteroukoli stranu, jen těžko si lze představit recipienta, který by buď Hüblovu vidění světa spokojeně nepřikyvoval, nebo v něm zmíněné naopak nevzbuzovalo určitý vztek. Ostatně tato polarita byla nade vší pochybnost jedním z autorských záměrů a soudě podle recenzí a kritik lze už nyní říct, že přinejmenším v ohledu vzbudit zájem si může připsat úspěch.
 
Hlas Lukáše Hlavici se k ústřední postavě, úspěšnému podnikateli Josefovi, poměrně dobře hodí. Interpret se do textu opírá s nasazením sobě vlastním a po technické stránce je jeho projev naprosto bezchybný, což není u tak zkušeného interpreta (a ostatně i režiséra) nic neočekávatelného. Hlavica dílo pojímá s jemnou ironií (což sedí k naturelu Hüblova románu ideálně), i epizodní postavy představuje osobitě a na první dobrou rozeznatelně – kupříkladu komunistického prokurátora Urválka vystihl docela věrně, i když i jeho projev je o něco klidnější, než jak zmíněného známe ze záznamů zrůdných komunistických monstrprocesů. Některé emoce vyjadřuje jen jemným naznačením, aby jiným – ve vypjatějších situacích – nechal vyniknout o to důrazněji. To je slyšet zejména v poslední čtvrtině, kdy celkově houstne atmosféra a interpret svou dikcí výrazně asistuje při budování a zvyšování napětí. O něco svižnější tempo by však román bez problému snesl, dokonce by mu prospělo.

Hudba doprovázející audioknihu Opona je pestrá co do žánru i nálady, vždy přiléhavá jednotlivým scénám. Vyzdvihnout si zaslouží především jemný melancholický jazz, který podkresluje poetičtější pasáže díla. Předělová hudba v první části románu je libozvučná a příjemná, dobře zvolená, avšak na rozdíl od zmíněného jazzu až tolik nevyniká rafinovaností užití. Od druhé části ji pak nejprve nahrazuje hudba upomínající na dobové budovatelské písně, tu ale záhy střídají melodie retrofuturistické a s nimi thrillerové, které dávají tušit, kam se román brzy žánrově posune.