Jsou to již tři roky, co britský spisovatel Robert Bryndza vydal šestý detektivní thriller s Erikou Fosterovou. Oblíbená inspektorka se slovenskými kořeny (k této zemi má skrze svého partnera autor silnou vazbu) ale naštěstí nezmizela z literárního světa nadobro. Fanoušci by to Bryndzovi jistě jen tak neodpustili, protože v minulosti hrdinky jsou místa, která autor ještě dluží osvětlit. V plánu má třeba podívat se blíže na minulost jejího zemřelého manžela. Než se tak ale stane, rozhodl se přijít se sedmým příběhem Osudné svědectví, v němž i pro případné nové čtenáře jistým způsobem rekapituluje dosavadní vývoj série.

Osobní život inspektorky v něm, stejně jako v celé sérii, hraje významnou roli, naštěstí se ale s detektivní linkou neprolíná. V současných detektivkách je jen málo otravnějších věcí, než pachatel, který zná detektiva a ideálně do zločinu zapojí i některého z jeho rodinných příslušníků. Bryndza rozumně drží obě linie Eričina života oddělené a díky tomu působí zločin uvěřitelněji a reálněji. Tomu ostatně napomáhá i autorova znalost míst, kam pátrání zasazuje. Sám v oblastech Londýna, o kterých píše, většinou nějaký čas bydlel. Úsměv na tváři vyvolá drobné Bryndzovo pomrkávání na čtenáře, když například zmíní, že se v ulici nedaleko od současného místa činu odehrál i některý ze zločinů z jeho další série s vyšetřovatelkou Kate Marshallovou.

V Osudném svědectví se Erika navzdory několikaleté odmlce vrací v plné síle. Detektivní linka, inspirovaná autorovou zálibou v podcastech, neztratila oproti starším dílům série nic z napětí, čtivosti nebo spádu. Příběh se odvíjí vyrovnaným tempem, bez hluchých míst a zbytečného natahování. Svůj podíl na tom má i audioknižní podoba, kterou má na svědomí už tradičně Cosmopolis. Přesto, že ústřední figurou série je žena, hlasem nahrávky je trochu netypicky mužský interpret. Vzhledem k tomu, že jde o Martina Stránského, si ale na tuto anomálii většina posluchačů rychle zvykne. Jeho vypravěčský um, dobře známý snad každému, kdo už některou z jím načtených knih slyšel, totiž dokáže vtáhnout do děje i ty, kteří jinak mluvenému slovu příliš neholdují.
 
Také tentokrát se tak můžeme spolu s ním vydat do spleti londýnských uliček, kterými nás po stopách zločince provede s klidnou nonšalancí, ale zároveň svižným tempem, které nenudí a neuspává. Humorné vsuvky, narážky či odlehčenější situace podává vhodně uvolněným tónem, který ale nepřekračuje hranice, kdy by se z detektivky stávala komedie. Množství ženských postav vykresluje rozličnými polohami, ale opět se snaží držet se v mantinelech přirozenosti a nesklouznout k přílišné stylizaci.

Martin Stránský si je po letech za mikrofonem dobře vědom toho, co si může dovolit v rámci žánru, takže ví, že to, co mu projde v humoristických příbězích takového Jonase Jonassona, by vzbudilo přinejmenším údiv u posluchačů thrillerového románu. Dobře zvolený je i hudební doprovod, který působí úsporně, ale jeho přítomnost tok vyprávění vhodně usměrňuje.  Zvolený styl melodií a předělů zároveň dotváří atmosféru krimi příběhu ze současného velkoměsta.