Podobně jako jejího generačního souputníka Jaroslava Rudiše ji osud zavál do Berlína a tak jako on je i Kaprálová držitelkou Novinářské ceny Mileny Jesenské, kterou udílí Česko-německý fond budoucnosti. Její povídkové knihy Ostrovy či Utrpení a jiné žánry se zabývají řadou silných témat od domova až po mezilidské vztahy, avšak zůstává na nich možná nejzajímavější jejich žánrová i stylistická nesvázanost a obrovská autorská svoboda, která se na druhou stranu obdivuhodně vyhýbá planému experimentování.
 
Její hororový příběh Pan Nikdo a bílá tma vyšel knižně v Baobabu v roce 2022 s nádhernými ilustracemi Darji Čančíkové, o rok později byl natočen v Českém rozhlase jako čtyřdílný dramatizovaný seriál a tato nahrávka právě vychází péčí Radioservisu jako audiokniha. Knížka pro děti je patrně žánr, který by od Kaprálové málokdo čekal, přesto tato krátká próza spadá právě sem – což ale z několika důvodů, z nichž zmíníme ten nejdůležitější, dává dokonalý smysl.
 
Pan Nikdo totiž vznikl v době, kdy i další, generačně spřízněné autorky napsaly své dětské či young adult knihy. Jedná se třeba o básnířku a prozaičku Olgu Stehlíkovou, jejíž křehkou a něžnou prózu Mojenka znají audiofilové v solidním podání Terezy Dočkalové, či Petru Dvořákovou, jejíž Vrány jsou taktéž výjimečnou audioknihou. Nemluvě o šikovné Báře Dočkalové, jejíž pouhé dva vydané a zároveň skvělé romány jsou určeny pro starší děti, a nemluvě ani o celé řadě dalších výtečných autorek.
   
V popředí jednoduchého příběhu Dory Kaprálové stojí téma strachu a jeho překonávání. Zápletkou je vlastně naprosto banální událost: máma s dvěma malými dcerami spěchají domů z venku stráveného odpoledne, aby se shledaly s tatínkem, který se však nejspíš zdržel na cestě z práce, ale protože si doma zapomněl mobil, nedá se to ověřit. A s postupujícím časem se stává strach, zda se mu něco nestalo, stále tíživější, až z něj vyplyne návštěva tajemného a také trochu nechutného pana Nikdo, který do poklidných životů jedné dospělé a dvou malých žen vtrhne s neurvalou naléhavostí. Příběh je sepsán nádhernou, básnivou češtinou, jejíž opulentní bohatost plná všemožný důmyslných tropů dává velmi rychle zapomenout i tomu, že kniha přece jen vznikla á la these.
 
Režie právě vydané rozhlasové podoby knížky se ujala samotná autorka, což nejspíš nebyl nejšťastnější nápad, protože výslednému tvaru chybí především odstup a jistá sevřenost, která by z něj plynula. Vypravěčský i herecký výkon Petry Bučkové, na které leží hlavní tíha nahrávky, je jen o málo víc než průměrný a přirozeně nedokonalé výkony dětských protagonistek přece jen příliš kontrastují s jazykovou dokonalostí předlohy. Potenciál oživit zvukovou podobu nádherného textu měl populární Jiří Vyorálek v roli pana Nikdo, na jeho výkonu je převážně slyšitelné herecké mistrovství, které posluchače rozhodně musí bavit, ale právě nedostatečná režie nedokázala uhlídat občasné nepříjemné sklouzávání k přehrávané karikatuře, která u tohoto textu zní doopravdy nepatřičně.
 
Nejedná se v žádném případě o nahrávku, která by byla herecky špatná, jen u ní posluchačovo srdce musí uronit smutnou slzu nad tím, nakolik zůstal její potenciál nevyužit. Obzvlášť s nádhernou scénickou hudbou vybranou zvukovým designérem Miro Tóthem a dokonalým masteringem z přístrojů Miroslava Mareše. A samozřejmě s výtečnou předlohou.