V češtině byly doposud k sehnání coby audiokniha pouze spisovatelčiny Deníky, podané zcela brilantní Taťjanou Medveckou, zatímco na jiné klasiky – jako například zcela zásadní próza K majáku – si pravděpodobně ještě budeme muset počkat. Samotnou Paní Dallwayovou si mohli čeští posluchači a posluchačky prozatím opatřit pouze v angličtině nebo slovenštině, v níž vyšla v minulém roce. Jde přitom o stěžejní kus zaujímající zásadní místo nejen v dějinách literatury, ale i v tvorbě samotné Virginie Woolfové, která Paní Dallowayovou označovala za své nejlepší dílo vůbec.
 
Jak je u autorky zvykem, nestojí kniha na dynamickém ději, vše naopak působí na první pohled zdánlivě staticky, přičemž jistá roztěkanost – v kontrastu s pozvolným a nenápadným dějem – pramení z rozvětvenosti a rozkošatělosti vnitřních světů postav. Woolfová neusnadňovala čtení ani tím, o jak velké množství figur se tu jedná. V románu Paní Dallowayová děj omezila do jediného dne, jehož vrcholem má být party, pořádaná titulní hrdinkou, ženuškou vlivného manžela, členkou vyšší střední třídy. Zdánlivě nudná výchozí situace a omezené pole pro vyprávění se u autorky stávají prostorem pro detailní prokreslení dobové společnosti, analýzu množství pokrokových témat a mnoho více či méně ironických ušklíbnutí.
 
Spisovatelka se pouští do (ve své době) kontroverzních látek, jako je například lesbická láska a vlastně poměrně otevřené psaní o milostném životě obecně (pozor, neplést s pornografií nebo otevřenými popisy erotiky), což zajímavě kontrastuje s povrchností románových postav. Ani ty však nelze vykládat zcela jednoznačně, neboť právě povrchnost se tu snoubí s explozí myšlenek v jejich vnitřních světech, šosáctví ovšem nemizí, což vyvstává zejména v samotném závěru, kdy večírek naruší jistá nepříjemná událost. Mezi další ústřední témata patří stárnutí nebo dopad první světové války na psychiku jedince, nezastupitelné místo tu má i otázka sebevraždy. Ostatně smrt jako taková je v rozličných podobách v románu – především v různých latentních polohách a v symbolické rovině – přítomná prakticky neustále. Woolfové se podařilo na úsporném prostoru otevřít – a to poměrně hluboce – i jiná společenská a feministická témata, jako třeba pohled na ženy, vždy filtrovaný primárně skrz jejich věk a krásu.
 
Interpretace Marie Štípkové je poměrně umírněná, byť herečka místy zvýší důraz hlasu. Pokud tak činí v přímé řeči, občas se jí však nedaří vystihnout emoce správně, což je nejpatrněji znát v momentech, kdy například přečte repliku velmi věcným tónem, načež nám – skrz vypravěče v er-formě – sdělí, že postava promluvila rozčileně. Neděje se tak často, ale jen těžko lze takové promluvy přeslechnout. Na většině míst však naštěstí situaci, náladu a emoce vystihuje dobře a přiléhavě.
 
Její intepretace by si však možná zasloužila trochu svižnější tempo, byť pomalá četba má své opodstatnění. V tomto pozvolném rytmu evokuje Paní Dallowayová další z biedermaierovsky pojatých románů o paničkách vyšší střední třídy první čtvrtiny dvacátého století, které řeší své banální životy, večírky, vztahy a středobodem života jsou sňatky, pověst a odpolední čaje. Woolfová román zasadila právě do tohoto prostředí, aby se z těchto pozic dopouštěla nemilosrdné kritiky zmíněné společnosti a demaskování její licoměrnosti. Pomalejší tempo s ohledem na obsah tedy kontrastuje do jisté míry tak, jak bylo nejspíš autorčiným záměrem, avšak alespoň malé zrychlení by poslechu velice prospělo. Ostatně pro dichotomii pojetí a významu už Woolfová zvolila svůj narativní styl, není třeba iluzi nudného měšťáctví ještě umocňovat tempem četby. Přinejmenším ne v takové míře. Na druhou stranu, autorka hojně využívá metody proudu vyprávění, v nichž je poměrně snadné se ztratit jak pro čtenáře, tak pro posluchače. Audiokniha tedy vyžaduje vyšší míru pozornosti a naopak příliš svižné tempo by jí také neprospělo.
   
Přestože obecně nejde o špatně natočenou audioknihu (avšak ani o nijak vyčnívající, výsledek spíše nenadchne ani neurazí) a četba Štípkové je uchu příjemná, drobných těžko pochopitelných chyb se najde více, a to hlavně v postprodukci – na některých místech je slyšet, jak interpretka polkne, což maličko ruší a rozhodně nešlo o záměrný zvuk jakkoli související s právě čteným textem. Na jiném místě zase můžeme zřetelně zaslechnout dost neprofesionální střih, kdy interpretkou vyslovené slovo najednou končí nepěkným useknutím.
 
I přes zmíněné chyby však není audioknižní vydání Paní Dallowayové žádným průšvihem. Byť by leccos mohlo být lepší, posluchačky a posluchačky, toužící se s tímto skvělým románem seznámit, by odradit nemělo. Ostatně najít správné vyvážení tempa, emocí a celkového pojetí je pro takovýto román extrémně náročné a je třeba zdůraznit, že režie se s Woolfovou poprala se ctí, byť do jisté míry šlo o boj nevyrovnaný.