Hned úvodní perex de facto naznačuje podstatnou zprávu pro všechny, kteří by se k poslechu prvního dílu série, nazvaného Pistolník, odhodlali. Hnacím motorem, stejně jako v mém případě, pro ně dost možná bude pouze fakt, že Temná věž patří k tomu nejpodstatnějšímu, co King napsal. (Nebo to za to nejpodstatnější prostě považuje on sám.) A pokud jej máte v oblibě, minout Pistolníka by byl asi hřích. (Jestli smrtelný, netuším, záleží, jak moc King tohle prožívá a jak moc kamarádský vztah má s vyššími silami.) Jenže právě ono vědomí povinnosti bude u čtení či poslechu Pistolníka dost možná tím jediným, co vás bude posouvat dál.

Putování protagonisty a antihrdiny Rolanda Deschaina má totiž sice bezpochyby vybudovanou atmosféru skrze nejrůznější detaily, coby mozaika však Pistolník moc dobře nefunguje. Údajně až v kontextu dalších dílů – a na ty je třeba si počkat, respektive se k nim vůbec dopracovat. Pistolník tak představuje především expozici k něčemu velkému, o čemž zatím ale pouze víme od jiných čtenářů. Expozici hrozitánsky dlouhou a bohužel v rámci Kingovy tvorby i nudnou.

Kdysi jsem se s Pistolníkem setkal prostřednictvím knihy, ale putování vzdal. Nyní tedy vydržel, ale bez bolístek se to neobešlo. A bohužel nápomocný mi nebyl ani interpret. Na Libora Terše jsem si za těch více než sedm hodin poslechu prostě nezvykl. Sice... akceptoval jsem jej, dost možná totiž naše nepochopení vzešlo z jiných představ o žánru. Jeho přednes mi dával jakoby neustále na vědomí, že poslouchám nějakou ironickou výpověď, postmoderní hříčku, která má především ukázat na nesmyslné napojení fantasy a westernu. Nejsem si však jistý, zda to takhle King zamýšlel (možná pochopím až po sedmi knihách). A i kdybych přistoupil na tuto koncepční strategii interpretace textu, pak mi tu zůstává přebytečně naléhavý Teršův přednes. U dialogů to bylo ještě únosné (byť jsem se někdy ztrácel, Terš čas od času hlavního hrdinu při konfrontaci s ještě drsnějším tvorem zachytil nezvykle jemně), u popisů mnohdy vůbec. Především ze samého začátku, než si mé ucho trochu navyklo, mi přišlo, že Libor Terš se snaží číst tak, aby měl dostatek prostoru na opakování jednotlivých slov dříve, než naváže další větou.
 
Pozitivně nemohu ohodnotit ani zvukovou stránku audioknihy. Žánrově se s muzikou dalo pohrát, výsledek ale zakotvil u prostoduchých jinglů bez nápadu, které oddělují kapitoly nebo pasáže uvnitř nich. To příště už raději bez nich, prosím...

Inu, Pistolník nepředstavuje zrovna kdovíjak chytlavou záležitost, jen má tu naději, že následující díly prý začnou být opravdu „magnetické“. A co se týče zvukového zpracování, měla by Audiotéka pouvažovat, zda takhle vyrobit všech sedm dílů, nebo zda v průběhu cesty (stejně jako to prý udělal King) nepřeřadit a nedat si více záležet. Když jde o to opus magnum, že?...