Nita Prose ve svém debutovém románu představuje atypickou hrdinku, z jejíhož pohledu celý příběh sledujeme. I když to není explicitně řečeno, z děje vyplývá, že Molly patrně trpí poruchou autistického spektra, což se projevuje v jejím chování a vyjadřování. Potrpí si na pravidla a rituály, mluví pomalu a rozvážně, nesnáší jakoukoli špínu, ale hlavně si všímá věcí, které jiní nevidí, a také často nechápe očividné. Během vyprávění však Molly projde velkou proměnou a místo počáteční ušlápnuté šedé myšky na konci sledujeme ženu, kterou prožité události dokázaly psychicky i sociálně posílit. 
 
Román Pokojská vyšel v češtině v roce 2022 pod hlavičkou nakladatelství IKAR, patřící pod Euromedia Group – stejná skupina se zasloužila i o vydání audioknižní verze románu, tentokrát však pod značkou Témbr. Audioknižní tvůrci v čele s režisérkou Alexandrou Bauerovou se museli vyrovnat jednak s velice rozvláčným začátkem, který je plný Mollyiných detailních popisů uklízení pokojů, a zejména pak se specifickým projevem hrdinky. 
 
Přestože se snažili co nejvíce posluchače zaujmout (interpretací, hudebním doprovodem…), je třeba objektivně říci, že se zvuková verze, stejně jako román, utápí ve zdlouhavé popisnosti nepodstatných detailů a naplno se rozjede až ve druhé polovině. Je jasné, že tyto informace jsou důležité pro pochopení Mollyina charakteru, avšak nelze se ubránit dojmu, že krácení původního textu by výsledku ve všech ohledech prospělo. Ve chvíli, kdy má stopáž bez pěti minut dvanáct hodin, je tato úvaha opravdu na místě, protože téměř šestihodinový rozjezd ne každý posluchač „skousne“, což je velká škoda, protože závěr příběhu je opravdu napínavý a obohacený o několik naprosto nečekaných zvratů.
   
Není obvyklé, aby v audioknižních nahrávkách bylo jasně čitelné režijní vedení, respektive rozpoznatelný klíč, s jakým režisér(ka) ke zvukové verzi knihy přistoupil(a). V tomto ohledu je Pokojská výjimkou. Alexandra Bauerová do nelehké vypravěčské úlohy vybrala herečku Marii Štípkovou a tímto rozhodnutím opakovaně dokázala, že má velice dobrý odhad na herce a že z nich při natáčení dokáže „vymáčknout“ maximum. Její interpretace se vyznačuje úsečným, řekněme až robotickým způsobem mluvy. Herečka zde klade fonetický důraz na jiné slabiky, než jsme zvyklí, čímž dochází k roztříštění plynulosti projevu. Tento způsob vypravěčství je sice zpočátku otravný a je nutné si na něj zvyknout, zároveň však skvěle odpovídá postavě s poruchou autistického spektra a je z tohoto hlediska velice funkční a uvěřitelný. 
 
Ve chvílích, kdy Molly hovoří s dalšími postavami, klade Štípková slovní přízvuk na správné slabiky, čímž posiluje kontrast mezi pokojskou a okolním světem. Právně v tomto interpretačním odlišení je jasně vidět přínos režisérky Alexandry Bauerové, která se nad výsledným vyzněním zamýšlela a dokázala tak ve spolupráci s interpretkou i poněkud zdlouhavý příběh pozvednout na novou úroveň.