Povídejme si, děti!
Dětskou tvorbu Josefa Čapka jistě mnohý čtenář okamžitě ztotožní s oblíbeným Povídáním o pejskovi a kočičce. Vzpomene si snad i na několik textů, které vyšly jako přívažky neméně oblíbeného Devatera pohádek. Ale patrně si už nevybaví půvabnou a dnes již téměř zapomenutou knížku Povídejme si, děti! Těžko říct, proč u čtenářů tak zapadla, přestože vyšla v mnoha reedicích. Ve zvuku je situace ještě smutnější: zatímco se nejznámější příběhy Josefa Čapka dočkaly mnoha zpracování, Povídejme si, děti!, až na pár vybraných pasáží, které rozhlas natočil pro skřítka Hajaju, donedávna neexistovalo. Naštěstí však v loňském roce vznikl díky úspěšné crowdfundingové kampani projekt Audio dětem, a právě zmíněný Čapkův titul se stal jeho prvním audioknižním počinem.
Název
Povídejme si, děti! naplňuje přesně svůj obsah. Josef Čapek zvolil netradiční formu sdělení: hlavní postavou je on sám – autor, který s dětmi vede rozhovor. Díky nespornému pozorovacímu talentu, dokáže v dialozích věrohodně zachytit reakce obou světů. Na počátku s kluky a děvčaty prochází celý ranní blok od probuzení přes hygienu, snídani, oblékání až k následnému hraní si. Neposedy nabádá, aby si s činnostmi pospíšili a při rozpustilém požďuchování a drobných nezbednostech výchovně zakročí a to názorně veselými povídačkami, které ukazují, co se stane těm, kteří pořád kňourají nebo se perou. Do vyprávění kromě pohádek dostal Čapek i říkanky, písničky a také malé posluchače vyzval, aby mu nějaké příhody vyprávěli sami. Když k tomu všemu připočtete i roztomilou hru s češtinou – dokladem budiž třeba slovo
„nemožnosti“, a skutečnost, že text od doby svého vzniku takřka vůbec nezestárl, dostanete výborný materiál pro mluvené slovo.
Nahrávka audioknihy
Povídejme si, děti! neprošla standardním procesem výroby. Neměla režiséra ani mistra zvuku, přesto nejde o žádný amatérismus. Interpretka Barbora Milotová si ke spolupráci přizvala skladatele Zdeňka Krále, který dodal hravé ilustrační skladbičky reagující na předlohu. V jeho melodiích se například utíká, kníká, přemýšlí, zobrazují Vánoce... Hudba uzavírá jednotlivé kapitoly, rozděluje myšlenky a dokresluje vyřčené. Škoda jen, že se muzika neozve hned při spuštění prvního příběhu – rovnou začíná slovo.
Ani herečka sama nezůstává svým přednesem pozadu. Barbora Milotová disponuje příjemným, laskavým hlasem, se kterým umí dovádět a vyloudit i takové zvuky jako je lekající a řehtačkově trylkující
rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr či zděšené vyjeknutí z ledové vody. Jistý projev jde po smyslu prózy, profesionálně pracuje s emocemi, údivem, překvapením.
Co naopak zamrzí, jsou vystřižené nádechy. Dýchání jak v řeči, tak i v audioknize udává rytmus, tempo a náladu. Jeho vynechání posluchačově pozornosti ubližuje a vytváří nepřirozené a umělé pomlky. Velmi bych se přimlouval za to, aby byly v příštím titulu ponechány. Když už nic jiného, jejich odstraňování s sebou nese časově náročnou a mravenčí piplačku, která kvalitě nepřidá, ale naopak uškodí.