Zpět

Jak všechny kolem sebe před-svědčit

recenze, , 18.08.2019
Před-svědčování
Název recenze možná trochu přehání, ale kdo zná práce psychologa Roberta Cialdiniho, tomu ona žurnalistická nadsázka bude připadat vlastně zcela adekvátní. Ne nadarmo patří jeho Zbraně vlivu a pozdější Před-svědčování k nejzásadnější literatuře o vyjednávání a mezilidské komunikaci.
Dlouhých sedm let dělí od sebe tyto dvě knihy, posléze dva bestsellery mimořádného dosahu. Když Cialdini vypustil do světa Zbraně vlivu, mnozí z nás dost možná s hrůzou zjistili, jaké pasti kladou obchodníci (ale nejen oni) všude kolem, aby získali naši přízeň, tedy peníze za produkt či služby, které vlastně ani nechceme a nepotřebujeme. Cialdiniho práce vycházela z jeho mnoholetého testování, zkoušení a pozorování. Situace se nepojily jen se snahou něco někomu prodat, ale pochopitelně byly popisované triky v segmentu prodeje zastoupeny nejvíce. De facto tak Zbraně vlivu zafungovaly jako varování a jako návod, jak „fígle“ vypozorovat a ubránit se jim.

Zdálo by se, že Před-svědčování jde přesně opačně. Má nám poskytnout systém, díky němuž ony „pasti“ sami vytvoříme a budeme tím moci získat pozornost či souhlasné „ano“ od okolí. Jestliže první Cialidniho text šel proti zneužití naší nevědomosti, tento druhý nás má naučit jak na to, a přitom nemá nevědomost druhého zneužít.Všechny parametry přesvědčování stojí na etickém rozměru komunikace, prodeje, dohod. Cialdini si je dobře vědom, že nemá učit obchodníky trikům, díky nimž budou na ostatních parazitovat. Jde ještě více do hloubky bádání v lidském podvědomí, zkoumá a pojmenovává cesty, jak přitáhnout pozornost a jak získat na svou stranu lidi ještě před samotným sdělením obsahu. Důležité se nachází totiž „před přesvědčováním“. Pochopitelně, že pouček a zkušeností z knih lze zneužít, Cialdiniho záměr to ale není.
 

Stejně jako předchozí Zbraně vlivu i tato Cialdiniho kniha se dočkala převedení do zvuku, a to vydavatelstvím Progres Guru. To po dobré zkušenosti s načtením Síly zvyku oslovilo opět Jiřího Schwarze. V porovnání s Janem Hyhlíkem a jeho uchopením Zbraní vlivu, má Před-svědčování o něco větší dynamiku. Schwarz čte text rychleji a také působí méně školometsky. Posluchače o ničem nepoučuje, nýbrž jako by prozrazuje, nač zrovna přišel. Má to v sobě jiskru a vzhledem k nenáročnosti textu (Cialdiniho styl je populárně naučný v tom nejlepším slova smyslu) se to i dobře poslouchá, aniž by byla výrazněji pokoušena pozornost. Přesto se objevují v průběhu celé knihy/poslechu pasáže, které mají spíše teoretický charakter a jsou více popisné. Zde Schwarz ubírá na energii a jeho přednes působí až příliš monotónně, jako by promlouval bez většího zájmu. Osobně mám ale za to, že jde tato má výtka spíše za autorem předlohy než za interpretem.