Název de facto upřesňuje formát, vždyť Příhoda málo uvěřitelná je opravdu spíše takovou malou příhodou než knihou. A devadesátiminutová zvuková verze je spíše krátkým vyprávěním než audioknihou. Nic z toho neznamená, že bychom se měli mít z textu/nahrávky obavu, ba naopak: taková jednohubka může žaludek či mysl potěšit mnohdy víc než jídlo o několika chodech.

Nicméně s tou přemírou potěchy to v případě Goldflamovy novinky tak intenzivní nebude. Sepsat krátkou hezkou „věc“ automaticky neznamená, že autor našel silné téma ve zdánlivé obyčejnosti a detailu, či že by dokonce uměl být ve výrazu stručný, leč bohatý. Sympatické skloubení dospělé a dětské perspektivy by se mohlo obejít bez některých lapidárních otázek a odpovědí (dítě vs. dospělý), a tak si vytvořit prostor pro hloubavější zkoumání, co se starším člověkem dělá samota – a co on sám dělá pro to, aby v ní nebyl. Knížečka se ale spokojí s historkou, zatímco skutečný příběh nechá ležet stranou.
 
Podobně se to má vlastně i se způsobem adaptace do audioknihy. Goldflam má k textu nejblíže, logicky, bohužel z toho vyvěrá i patrná neschopnost kritického vnímání textu. Příjemnému čtivu tak autor propůjčuje ještě příjemnější načtení, až z toho malinko kape sentiment. Inkognito představitelky dívenky, Mimi Goldflamové, odkrývá Albatros pouze majitelům CD, na jehož obalu uvádí kompletní informace o tvůrcích. A přitom právě ona dokáže být v jistých okamžicích svěže civilní a vtěsnat do nahrávky i krapet dětského nadhledu a humoru. Podobně utajeno zůstává i angažmá Marie Ludvíkové, která se postarala o dospělé ženské hlasy. U ní však platí, bohužel ještě silněji, to, co u Goldflama: pře-shovívavý projev, který by nemusel vadit jen nejdrobnějším ratolestem, pro něž je ale kniha sotva určená.

To příjemné, co na knize jako takové je, naštěstí podchytila muzika. A v kontextu nedlouhého poslechu nás Příhoda málo uvěřitelná rozhodně nijak neurazí. Asi potěší, ale stěží nadchne.