Karanténa není Mayovu poslední prací – v jeho počítači odpočívala dlouhých patnáct let. Údajnou příčinou dřívějšího nevydání byla přílišná vykonstruovanost a nerealističnost zápletky. Jakmile však do světa vplul COVID-19, začali vydavatelé své dřívější negativní postoje přehodnocovat a Mayovu detektivnímu thrilleru připravili s využitím aktuální situace silnou PR kampaň.

Při četbě či poslechu Karantény vás pravděpodobně přepadne otázka, jak dokázal Peter May předvídat, co se v roce 2020 odehraje? Sám autor vysvětluje, že nejde o žádnou věštbu – nastudoval si španělskou chřipku a na základě detailů z minulosti vystavěl půdorys aktuálního příběhu. Zejména v druhé polovině románu, si ovšem čtenář a posluchač položí otázku další: neměla Karanténa přeci jen raději zůstat v Mayově počítači?
 
Nelze se totiž zbavit dojmu, že románu schází vytříbená typologizace hrdinů a bohužel i pečlivější stavba děje. To, co se zpočátku tváří být docela klasickým Peterem Mayem (v tom dobrém smyslu slova), postupně nabourávají nelogičnosti. A že jich není málo. Skoro se až vplíží pochybnost, zda vydavatelé před patnácti lety román „nezařízli“ ne pro nerealističnost kontextu, v němž se příběh odehrává, nýbrž kvůli pochybným odpovědím na vznikající otázky a kvůli zvratům, které zbytečně podkopávají to doposud vystavěné.

Obdobně ambivalentní postoj lze mít i k samotné audioknize. S Peterem Mayem to režie ani jednotliví interpreti nikdy neměli snadné – autor se totiž ve valné většině případů bere hodně vážně. Někdy je ona nekompromisní drsnost díky dostatečné hloubce příběhu a postav (zejména v tzv. ostrovní trilogii) namístě a jistá míra patosu v přednesu (Jiřího Dvořáka) funguje. Jindy je to s vyvážeností textu poněkud na štíru a musí pomoci civilnější interpretace (Davida Matáska). U Karantény, jak už zmíněno, nekráčí Peter May vypravěčsky seriózně ani přesvědčivě, a tak jeho vážnost působí místy křečovitě. A herec Daniel Bambas takové vyznění textu jen posiluje. Větu za větou zatěžkává důrazem na celkovou nepříjemnost atmosféry a prostředí, akcentuje složitost přicházejících situací. Víc než kdy jindy bude záležet na prahu citlivosti konkrétního posluchače, kdy takový způsob (vele)vážného přednesu tohoto (vele)vážného textu začne vnímat jako parodii a kdy se pro něj stane přinejmenším otravným. (Připočtěte k tomu i muziku, která sama o sobě není zlá, jen samozřejmě – zcela logicky v souznění s celkem – ještě přikládá onomu vyznění.)

Tam, kde kdysi na ostrově Lewis šlehal do tváří chladný a ostrý vítr, mohla nános patosu a přílišné vážnosti ukočírovat originální a zejména pak do detailů propracovaná zápletka a psychologie postav. U Karantény toto schází. A je otázkou, zda alespoň coby žánrová oddechovka – zvláště v době probíhající pandemie – může zafungovat.