Zpět

Říkají mu Lars a zabydlují ho v klišé

recenze, , 31.01.2020
Říkají mi Lars
Debutující Daniel Gris má jeden výrazný problém: je zoufale neoriginální. Už jeho oficiální „životopis“ je napodobeninou smyšlenek, které o sobě tvrdí František Kotleta, ale jak praví moudré přísloví, opakovaný vtip přestává být vtipem. A bohužel, totéž se dá bez výčitek tvrdit i o jeho „drsném thrilleru s ještě drsnějším hlavním hrdinou“ Říkají mi Lars.
Ústřední postavou je bývalý policejní komisař, nyní soukromý detektiv David Scholl, přezdívaný podle bubeníka jeho nejoblíbenější kapely Metallica Larse Ulricha. Pod viditelnou slupkou oficiální činnosti typu prověřování osob či sledování nevěrných manželek se však zabývá i temnějšími a záhadnějšími případy, mnohdy značně za hranou zákona. Má malou kancelář a spoluvlastní bar, kam mu i přes veškerou snahu chodí lidi a odkud ve skutečnosti řídí svůj byznys. Pije zásadně Jacka Danielse, poslouchá zásadně Metallicu, je lehce namyšlený, zcela plešatý, zato s obřím plnovousem, udržuje se v kondici a výčet všemožných klišé, z nichž je kniha sestavena, můžeme uzavřít třeba zmínkou o Larsově loajalitě.

Hovorovým jazykem (občas nesmyslně proloženým spisovnou češtinou) vyprávěný děj včetně průzračného rozuzlení najdeme v každém druhém paperbacku či béčkovém filmovém thrilleru. Gris se snaží vyšperkovat styl hláškou a vtipným přirovnáním, jenže ani to se mu příliš nedaří. Humor a originalitu až na pár výjimek nenajdeme a autor se občas kvůli přirovnání jazykově zaplete tak, že text na chvilku přestane dávat smysl. Jediné, za co lze Grise pochválit, je způsob, jakým román utne přesně v momentu, kdy je na místě očekávat další vyprávění – leč ani tohle není autorův patent.
 

Jako výchozí materiál pro audioknihu tak slouží text, který by rád dosáhl kvalit například Kopřivovy Rychlopalby, ale který se jim neblíží ani vzdáleně. I Rychlopalba má zápletku přinejmenším průhlednou, avšak je výtečně napsaná a její problematická místa v audioknižní podobě navíc dokonale kamufluje Ludvík Král.

Zde však interpret nekamufluje nic a otázkou je, zda to vůbec jde. Martin Zahálka, jemuž bylo načtení románu svěřeno, je zkušený dabér a audioknih má za sebou také dost. V jeho osobě však narážíme na neřešitelný problém, kterým je jeho věk (ročník 1958), ve značné míře zřetelný i v hlasovém projevu – Lars má být drsný čtyřicátník a tomu Zahálkův hlas neodpovídá ani náhodou – a kniha je napsána ich-formou. S Grisovým textem se Zahálka sice vypořádává bravurně, intonací i stylem se snaží knize dát to nejlepší, co umí a tomu čtyřicátníkovi se alespoň přiblížit, ale ani veškerý um zde bohužel nestačí. Režisér si měl při výběru interpreta uvědomit, že s barvou hlasu v tomto případě stojí a padá celý projekt.

V Audiotéce, která stojí za zvukovou verzí knihy Říkají mi Lars vydané tiskem v nakladatelství Mystery Press, si tentokrát nedali moc práce ani s výběrem hudby: začátek sice zdobí říznější kytarový rock, který je vzhledem k vášni hlavního hrdiny pro Metallicu očekávatelný, jednotlivé kapitoly ale předěluje hudba z jiného světa – a i to věrohodnost celku oslabuje. Proto můžeme nad chybou, kdy zazní zcela nesmyslný úsek textu neodpovídající předloze (cca 27 minuta 3. části 2. kapitoly), už jen mávnout rukou.

Tuctový thriller bohužel zapadá do tristního kontextu současné české tvorby v žánrech tak či onak odvozených od detektivky. Své posluchače si zřejmě najde, přesto doufejme, že s každým novým dílem zamýšlené série (druhý příběh Lars láme kosti je už k dispozici v tištěné i zvukové podobě) Gris jako spisovatel povyroste. Přes všechny možné výhrady má potenciál dotáhnout to z kategorie „nic moc“ minimálně na český průměr.